Jan M. Heller: Senzitivita od popelnic

Šel jsem nedávno kolem a padl mi zrak na dvě knihy, které se vyjímaly mezi jinak obvyklou sestavou ohmataných vysokonákladových vydání české klasiky z minulého století, průvodců po pamětihodnostech Německé demokratické republiky a kuchařek přizpůsobených socialistickému trhu a představám o zdravé výživě. Nejen tím, že obě byly v angličtině. Vzal jsem si je domů.

Čtěte také

Jan M. Heller: Jihočeské rybníky

První je modrá a beletristická. Anotace na zadní stránce začíná větou: „Lev je na cestě z východní Evropy do Británie, kde hledá práci.“ Aha, z jaké asi „východní Evropy“, probudila se ve mně zvědavost? Pročpak dala autorka imigrantovi z této oblasti jméno „Lev“, hledala snad nějaké typicky slovanské a vzpomněla si s vypětím sil aspoň na Trockého? Nechci jí křivdit, listuji a hledám, odkud skutečně má Lev být. Nenacházím. Zřejmě tedy opravdu „východní Evropa“ jakožto monolitický celek. Území na mapě, kde jsou lvi.

Druhá knížka je bílá a naučná. Je to glosář pojmů ze společenských věd, určený zřejmě pro britské středoškoláky. Co dvojstrana, to pojem: základní definice, podrobnější vysvětlení, spory a kontroverze, praktické aplikace, klíčové osobnosti a další literatura. Kdybych jen jako středoškolák měl něco podobného k dispozici, to bych si v dalších letech ušetřil tolik práce. Ale jako správné dítě východní Evropy jsem musel projít improvizační fází, kdy se kladly teprve základy výuky společenských věd neprožraných marxismem. Jediným zdrojem byl výklad v hodině čmáraný zběsile do sešitu. 

Čtěte také

Jan M. Heller: Příběh o Evropě

Tak co třeba pojem předsudku? Zajímavé je, že ho autorka spojila s pojmem diskriminace. „My lidé třídíme, zobecňujeme, vytváříme stereotypy a diskriminujeme jednotlivce nebo skupiny, které jsme schopni nálepkovat a externalizovat,“ píše se na straně 210. Externalizovat? Nalistuji heslo „jiný“ a čtu: „Mnohé kulturní jednotky, například lidé, myšlenky, sociální skupiny, jsou a zůstávají tím, čím jsou, skrze procesy vyloučení a opozice neboli konstrukce jiného.“

Dvě knihy od popelnic a jedno z dilemat současné literární sféry: na jedné straně vyhrocená etika reprezentace, na druhé straně svoboda tvorby. Tane mi na mysli pojem sensitivity reading, který vynalezli, jak jinak, v Americe. Označuje druh redakčního čtení, které na rozdíl od toho tradičního má upozorňovat na potenciálně urážlivý obsah, stereotypy, dezinterpretace a jednostrannosti a – to už zní trochu děsivě – edukuje autory a nakladatele, aby psali inkluzivněji. Ale co s takovými knihami, které nejen že inkluzivní být nechtějí, ale ze stereotypů a jednostranností dělají přímo svůj obsah? Proč by nemohly?

Čtěte také

Jan M. Heller: Kořínky trávy

Beru opět do ruky modrou knížku a čtu dál nakladatelskou anotaci. Lev, který přichází do Anglie s nadějí na lepší život, naráží na hluboké odcizení. Nerozumí nepřátelským ulicím, pravidlům hospodských klanů a posedlostí Angličanů celebritami. Takže palba i do vlastních řad, zdá se, nebo, řečeno odbornějším jazykem, snaha o korekci mocenských nerovností v reprezentaci? Možná, že Lev ve skutečnosti vidí ostřeji, než se zdálo na první pohled. Koneckonců, i tahle vnější perspektiva je vlastně topos, to už jsme četli třeba u Montaignea. Otázka, která zůstane, je, jestli je tu zrcadlo nastavené kvůli nové perspektivě, obrácené karikatuře starých myšlenek, nebo prostě estetické pomstě.

Ale nakonec to nerozsoudí ani politik, ani akademik, ale nikdo jiný než autor, který chce být slyšen, a čtenář, který chce rozumět. Sraz může být klidně zase u popelnic.