Jan M. Heller: Tisa

Podoba prostoru záleží především na tom, odkud se díváme, a pohled z rezidence Mar-a-Lago je výrazně odlišný od pohledu ze střední Evropy.

Čtěte také

Jan M. Heller: Senzitivita od popelnic

A v něm se stále častěji ozývají hlasy, že možná tak úplně neplatí teze, na kterou jsme přísahali od zhroucení komunistického režimu. Totiž, že buď jsme pevnou součástí Západu, nebo jí aspoň být máme, protože jen integrace do jeho struktur nám zaručí bezpečnost a demokracii. Od opatrného zpochybňování je zřetelný posun k otevřenému, třebaže neradostnému připouštění možnosti, že nám třeba také negarantuje vůbec nic, kdyby došlo na nejhorší.

„Tak bychom si měli konečně přiznat, že žádný Západ nejsme, a začít pracovat na tom, kdo tedy vlastně jsme,“ řekl nedávno při debatě, které jsem se účastnil, jeden maďarský prozaik. A protože byl ze srbské Vojvodiny, dostal hned nápad: „Mohli bychom se spojit a vytvořit třeba nějakou tisánskou koalici.“ To hned vzbudilo mou pozornost. Skoro každý, kdo mluví o střední Evropě, se dřív nebo později odvolá na Magrisův Dunaj, řeku coby epistemologickou osu regionu. Ale Tisa?

Čtěte také

Jan M. Heller: Jihočeské rybníky

Maďarský spisovatel samozřejmě nemluvil o budování nějaké průmyslové, či dokonce vojenské koalice na východním křídle střední Evropy, to by bylo směšně naivní. Mluvil spíš o onom identitárním základu. Vždyť copak já vůbec vím, kudy teče taková Tisa? uvědomil jsem si. No nevím. Takže pohled do mapy a pro ostatní, kteří také nevědí: Tisa pramení na Ukrajině, někdejší Podkarpatské Rusi, a dále propojuje Rumunsko, Slovensko, Maďarsko a Srbsko, z toho několikrát jako řeka hraniční.

Dokonce tu máme československou stopu; málo se ví, že krátce po vzniku československého státu byl region Tisy dějištěm vojenských střetů mezi hned třemi armádami, československou, maďarskou a rumunskou, a samotná řeka se nakonec stala státní hranicí.

Čtěte také

Jan M. Heller: Příběh o Evropě

Záleží na tom, odkud se díváme. Z maďarského pohledu, zdá se mi, je Tisa symbolem periferie obrácené dovnitř. Sídlem, kde se Černá a Bílá Tisa slévají v jedno, je Rachiv, kdysi nejvýchodněji položené československé okresní město, kde Klub československých turistů zřídil první moderní hotel. Na začátku druhé světové války ho maďarská okupační správa přejmenovala na hotel Budapešť. Vybavuje se mi dávno zašlá fasáda zpustlého domu v jednom krušnohorském městečku, na které sotva čitelnými písmeny, ale hrdě, ve valčíkovém rytmu a samozřejmě německy, stojí, že se v něm nachází hostinec „An der blauen Donau“.

Periferie, které chybí centrum, protože bylo odříznuto. Nic na tom nemění skutečnost, že právě v Rachově zeměměřiči v 19. století při stavbě železnice vytyčili geografický střed Evropy a že se zde dnes koná stejnojmenný festival, který na tuto středoevropskost odkazuje.

Čtěte také

Jan M. Heller: Alpinismus a vojenství

Představit si novou, alternativní Mitteleuropu na krásné modré Tise neznamená nic jiného než právě onu změnu perspektivy. Dunaj spojuje centra: Vídeň, Bratislavu, Budapešť, Bělehrad. Tisa spojuje řetěz Rachovů, Marmarošských Sihotí, Čierných nad Tisou, Sent a Segedínů, regionálních středisek, železničních uzlů, strategických bodů, v nichž se však nikdy nepřijímala rozhodnutí. Dunaj mluví jazykem vzdělanců, vypráví. Tisa, pomalá, špatně identifikovatelná na mapě a plná slepých ramen, nese paměť bez příběhů, aspoň těch velkých.

Možná jsme přece jen bezprostředními svědky překreslování map. Ne těch školních, barevných a stabilních, ale map mentálních, na nichž se bezpečí, sounáležitost a význam území posouvají rychleji než hranice států. A možná je čas přestat se ptát, kam patříme, a začít se ptát, co jsme schopni nést, pokud se ukáže, že žádná mapa nám záruky neposkytne.