Martin Bedřich: Návrat

Cesta v údolíčku prochází starou trampskou osadou, pomalu se halící do podvečerního kouře z kamen a krbů, a vede na dřevěný mostek nesený dvěma betonovými pilíři, tak zašlými, že působí až starobyle. Říkali jsme mu z legrace Nágárdžunův můstek, podle indického buddhistického filozofa prázdnoty a paradoxů.

Čtěte také

Martin Bedřich: Navštivte Československo!

Kdyby kolem pořád nejezdili nějací kolaři nebo neprocházeli pozdní houbaři, byl by mostek ideální k dlouhým meditacím – mělká říčka neustále klokotá, pění, voda naráží na bezpočet překážek, odráží světlo, šplouchá, a přitom uplývá dál, vše odnáší, nikde neulpívá, je tu, protože už tu není.

Vypravil jsem se sem po mnoha letech, podívat se do míst, která pro mě byla důležitá. Do míst, kde se utvářel můj pohled na mnoho věcí, kde jsem se poprvé setkával s knihami, autory, uměleckými díly, myšlenkami, skvělými lidmi. Výlet k zmiňovanému můstku patřil k místní tradici. Není dobré na věcech ulpívat, tím spíš je ale třeba se k nim s laskavostí vracet.

Jsou momenty v životě, které považujeme za iniciační. Zásadní setkání, klíčová událost, nějaký zlom. Dnes se hodně mluví o tom, že nám chybí iniciační nebo přechodové rituály, nějaké formalizované vykročení z jedné životní fáze do nové, uvědomění si změny, která by nás měla někam posunout.

Čtěte také

Martin Bedřich: Krajina snů

Lidé, kteří takovou zkušenost nemají, takovým přechodem neprošli nebo si jej neuvědomili, se možná nevědomky zasekli v určité fázi. Cítí, že se plně nevysvlékli ze staré kůže, což jim nyní překáží a brzdí je to. Významný současný spirituální učitel Richard Rohr mluví o tom, že průvodním jevem takového přechodu je vždy nějaká podoba utrpení a bolesti, s čímž je třeba počítat. Není se tedy čemu divit, že se do toho mnohým nechce.

Nějaká podoba formálního rituálu, byť dobře myšleného a neseného rozumným rámcem, ale nenahradí jedinečnou osobní zkušenost iniciačního zážitku, ono zásadní životní křísnutí, jež námi pronikne až do hloubi naší existence a které, pokud k němu dojde ve správný životní okamžik, může mít dalekosáhlé důsledky na celý život. Setkání, událost, návštěva místa, přiblížení se k někomu, díky čemuž se v nás otevře cosi nového, nějaký nový rozměr pohledu na svět.

Nejde o pasivní přijímání – to by mohlo hrozit manipulací, kultem osobnosti, epigonstvím. Je to spíš předání pochodně, ohně, který se musí – pravda – chvíli společně ochraňovat a živit, než se pořádně rozhoří, ale pak je z principu třeba, aby vyrazil na další, už vlastní cestu.

Čtěte také

Martin Bedřich: Inter arma…

Nic z toho není bezpečné, bez rizika, bez potenciálu velkého průšvihu. Zranitelnost jednoho se odráží v moci a převaze druhého, je to ošemetné dění. Ale na druhou stranu – právě v tomto riziku roste něco velkého a život člověka takovými fázemi asi musí projít, má-li dostát svým možnostem.

Tradiční iniciační rituály pracují s principem smrti starého člověka a znovuzrozením nového, s přijetím nového jména, s odvržením všeho, co by připomínalo to minulé. Víme ale, že tak jednoduché to nebývá, v životě spíš procházíme pozvolnými proměnami než radikálními řezy. Na druhou stranu – radikální odpoutání často potřebujeme právě od těch, kteří nás formovali, abychom vzali vážně své poslání a skutečně se vydali s pomyslnou pochodní sami dál do tmy. Až s odstupem pak můžeme to vše hodnotit, se soucitem a laskavostí k sobě i ostatním.

Přes říčku, nad kterou se klene Nágárdžunův most, padají stíny, paprsky podzimního slunce prosvětlují kouř z plechových komínků a cesta nahoru z údolí strmí. Je dobré neulpívat na věcech, ale také vědět, na čem sami v sobě stavíme.