Martin Bedřich: Krajina snů

Čtěte také

Martin Bedřich: O nové podobě Ústavy

Ve čtvrtek 14. května 1778 sedl Johann Wolfgang von Goethe ke stolku, vyndal psací potřeby a napsal své přítelkyni, dvorní dámě ve Výmaru Charlottě von Stein: „Je tu teď neuvěřitelně krásně. Včera večer, poté co jsme proklouzli kolem jezer, vodních kanálů a přes lesíky, jsem byl hluboce pohnut pohledem na to, jak bohové dovolili princi vytvořit kolem sebe sen. Když zde člověk prochází, je to, jako když vám někdo vypráví pohádku. Plně si tu užíváte dojem Elysejských polí. V nejrozmanitější rozmanitosti zde jedno přechází ve druhé, žádná výška nepřitahuje pozornost ani touhu k jednomu jedinému místu, člověk se toulá, aniž by se ptal, kde už byl a kam dojde. Keře jsou tu ve svém nejkrásnějším mládí a celek má tu nejčistší krásu.“

Tato slova patřila rozsáhlému parku, který si kolem svého sídla ve Wörlitz poblíž Desavy nechal vybudovat ve druhé polovině 18. století anhaltsko-desavský vévoda Leopold III. Friedrich Franz. A Goethovo okouzlení bylo na místě, o čemž se ostatně můžeme přesvědčit i dnes.

Čtěte také

Martin Bedřich: Inter arma…

Zahrada ve Wörlitz patří k nejkrásnějším a nejzachovalejším krajinným celkům ve střední Evropě, představuje jeden z prvních a nejautentičtějších příkladů realizace idejí klasicismu, osvícenství, preromantismu, vlivu anglické krajinářské školy a skrz ni zprostředkovaného orientalismu v zahradní architektuře. Když se stal mladý Franz vládcem malého vévodství, rozhodl se celé je proměnit v jednu velkou zahradu.

Výsledkem celoživotního projektu se nakonec stal komplex několika na sebe volně navazujících parků, které přesto stále odrážejí fascinující vizi komplexní krásy, proměňující kus země v mnohovrstevnaté umělecké dílo. Ve Wörlitz je navíc, víc než kde jinde, do krajiny protkané jezery, systémem vodních kanálů a umělých ostrůvků, vsazeno několik desítek staveb, od Flóřina chrámu, Nymfea, Pantheonu, hrobky předků, gotického domu až po umělý Vesuv s působivou vodní jeskyní, kam bylo možné připlout na gondole a pak sledovat inscenované sopečné erupce.

Čtěte také

Martin Bedřich: Ve skanzenu

Ideou celého díla ovšem nebyla pouhá kratochvíle, rozmar a smysl pro kuriozity. V osvícenském duchu měl být krajinný komplex prostorem skutečné kultivace celého člověka, měl vést ke kontemplaci a zušlechtění, měl být specifickým mikrokosmem odrážejícím úctyplný vztah k přírodě a umění. Tak zde třeba nechal vévoda postavit pavilon, v němž prezentoval domorodé artefakty z Jižních moří, které mu ze svých cest přivezl kapitán James Cook.

Bělostná socha sběračky mušlí na břehu jezera, silueta Venušina chrámku na konci táhlého průseku, busty filozofů v srdci labyrintu, Rousseauův hrob na ostrůvku… Okouzlení a údiv se nicméně mísí s pocity bizarnosti a bezděčné komiky, zvláště při vzpomínce na krajinářské pokusy Bouvarda s Pécuchetem. Vévoda prý na sklonku života spálil všechny materiály, které k zahradám shromáždil, aby jeho potomci netušili, kolik ho to celé stálo peněz. Při vědomí toho, za jaké pošetilosti bohatci utrácejí své jmění, je ale stavba snového parku pořád ještě docela racionální.

Čtěte také

Martin Bedřich: Fascinace šelmou

Edgar Allan Poe ve své méně známé povídce Arhneimské panství popisuje výstředního boháče Ellisona, který se rozhodl své pohádkové jmění věnovat na vytvoření nejúchvatnějšího uměleckého díla. Tím pro něj nebyla ani stavba, obraz či socha, ale právě umělá krajina, maximální ukázka toho, jak se může člověk vyrovnat přírodě, respektive ji překonat.

Poeovo líčení neodbytně připomíná Goethův dopis a výsledný popis dokonalé pohádkové krajiny jako by popisoval Wörlitz: „Mezitím se před očima rozprostírá celý Arnheimský ráj. Prolínání vysokých a štíhlých orientálních stromů, hustých keřů, hejn zlatých a karmínových ptáků, jezer lemovaných liliemi, luk fialek, tulipánů, máků, hyacintů a tuberóz, dlouhých propletených linií stříbrných potůčků – a zmateně se uprostřed toho všeho vynořuje množství pologotické, polosaracénské architektury, která se třpytí v rudém slunečním světle stovkami arkýřů, minaretů a špiček; a zdá se být přízračným dílem sylfů, víl, géniů a gnómů.“

Tak se tam jeďte podívat!