Martin Bedřich: O nové podobě Ústavy

Jedním z artefaktů, který se zde – pro mnohé možná překvapivě – představil, byla i česká Ústava. Dokument, o němž se často mluví a jímž se hojně argumentuje – co je ústavní a co už ne, případně jaká všechna práva by se měla explicitně do Ústavy zapsat –, ale který asi málokdo skutečně četl a ještě méně lidí ví, jak vypadá.

Čtěte také

Martin Bedřich: Inter arma…

Na to, o jak zásadní text se jedná, že je to vlastně základní návod na řízení státu, to není nejlepší vizitka. Neméně překvapující je ovšem příběh jeho výtvarného a grafického zpracování. Zatímco ta první, prvorepubliková, se skutečně prezentuje i svým provedením jako pilíř, ba svorník nové demokratické republiky, všechny ostatní už jen snižují pomyslnou laťku.

Komunistická Ústava, vzniklá po únoru 1948, se ještě alespoň nějak snaží ztvárnit ve svém provedení „epochální“ změnu v českých dějinách, polistopadová Ústava České republiky z prosince 1992 už podle odborníků připomíná spíše stanovy SVJ. Téměř nikomu to víc než 30 let nevadilo, byť na ni postupně přísahali čtyři prezidenti. Při vědomí toho, jak hluboká symbolika a estetika v minulosti provázela státotvorné úkony – ať jde o korunovace, sňatky, smlouvy či pohřby –, je liknavost a laxnost vůči podobě slavnostního provedení Ústavy dosti výmluvná.

Čtěte také

Martin Bedřich: Ve skanzenu

Proto bylo více než potěšující, že v loňském roce konečně proběhla soutěž na její nové ztvárnění, a vítězný návrh dokonce získal prestižní ocenění Czech Grand Design. Novou podobu Ústavy představila v březnu tohoto roku Kancelář Poslanecké sněmovny a na začátku června byla v prostorách Poslanecké sněmovny veřejnosti otevřena výstava představující všechny soutěžní návrhy.

A právě rozličné přístupy ke ztvárnění tohoto klíčového dokumentu státu – spíše než analýza a hodnocení toho vítězného – rozdmýchávají energii, jež je nesmírně inspirativní a cenná. Cíleně tedy nebudu mluvit o autorech jednotlivých návrhů, ale právě jen o způsobech, jak se k úkolu vztáhli. Protože v tom asi tkví princip demokratické společnosti – že se řídí jasnými pravidly, která přesto dávají velký prostor pro kreativitu, pružnost, nová řešení aktuálních otázek.

Čtěte také

Martin Bedřich: Knihy o knihách

Je výmluvné, že žádný z návrhů, které musely obsahovat i zpracování desek dokumentu, nepředpokládal, že by bylo možné Ústavu ohýbat. Prostor pro svobodný život v rámci rozumných hranic, stejně jako pro rozmanitost uměleckého zpracování, je totiž něco úplně jiného než ohýbání pravidel pro partikulární zájmy určitých mocných.

Představené návrhy jsou skutečně různorodé. Najdeme zde téměř variaci na středověký relikviářový kodex, technicky mistrovsky zpracovanou kovovou schránu na knihu, určenou pro ceremoniální nošení v průvodu. Stejně tak je tu ale představen koncept Ústavy napsané na speciálním psacím stroji, který má symbolizovat – stejně jako samotný proces ručního opsání textu – hodnotu svobody, kterou v minulých obdobích totalit reprezentovalo právě tajné opisování jinak zakázaných děl na psacích strojích.

Čtěte také

Martin Bedřich: Chvála zemské osy

Setkáme se se zpracováním Ústavy, které se snaží dosáhnout formální dokonalosti v jisté tradici přístupu k takovému typu dokumentů. Proti němu ale stojí koncept, který a priori odmítá fetišizaci Ústavy jako posvátného a elitního díla a snaží se ji nabídnout všem lidem v cíleně civilní, až lidové podobě. Některé návrhy jsou prošpikované historickými symboly, odkazy, citacemi, jiné navrhují, aby každý paragraf napsal rukou určitým způsobem vybraný občan, aby tak Ústava byla opravdu dílem reprezentujícím průřezově všechny obyvatele České republiky.

Rozmanitost přístupů nečekaným způsobem vtahuje do přemýšlení o tom, jak významově nabité jsou takovéto symboly moderního státu a jak je škoda, že s nimi neumíme lépe pracovat.

Výstava v Poslanecké sněmovně je nejen skvělou přehlídkou špičkového domácího grafického designu a s ním spojených řemesel, ale je osvěžující a inspirativní příležitostí zamyslet se nad tím, čím vším můžeme posílit a oživit svou přináležitost k hodnotám naší země. I když ze soutěže vzešel jeden konečný vítěz, v životě většinou jedinou definitivní odpověď nenacházíme – a stejně tak ve svobodném demokratickém státu musíme obvykle odpovědi neustále znovu a znovu hledat, ale také obhajovat.