Nina Rutová: Jak naše ves přišla o koláče

Z mléka Fančina máma uměla vykouzlit tvaroh, máslo, podmáslí, jogurt, pila se syrovátka. Čas ale pokročil, a kdoví, co tím prodavačka v sedmdesátých letech myslí, když říká, že v těch plastových pytlících je mlíko razdva zkažené. Mléko se přece nekazí, mléko nanejvýš kysne….

Čtěte také

Nina Rutová: Vzpomínky na Velikonoce

Přeskočíme několik socialistických desítek let. Fanča už není dítětem, ani slečnou, není ještě stará, ale už dávno ne mladá. Mléko v jejím životě na dlouho přestalo hrát roli. Fanča prožila život o samotě. Vše, co o ní víme je, že jezdila denně do práce a z práce. Ale o práci nedávno přišla. O práci mistrové v malé textilní dílně.

Ještě nedávno kreslila různá trička a haleny pro malé plnoštíhlé ženy, jakou byla sama, dvakrát do roka jela do Brna na veletrh předvést, co nového v dílně šičky dle jejích nákresů ušily a taky se dobře dívala, jaké kdo nabízí látky. Dbala především na hustotu tkaniny. Dvě trička z její dílny nosím už 20 let. Barva a tvar se nehnuly. To ale skončilo. – Už nikdy nepojede Fanča na veletrh, nemusí ráno vstávat na čas, aby stihla autobus v 5.50, a taky od příštího měsíce přestane chodit pro výplatu.

„Den má proto 24 hodin,“ řekla si Fanča, „aby člověk stihl udělat všechno, co potřebuje k přežití, když nechodí do práce“. V lese sbírá Fanča suché dříví i šišky, stará se o zahradu, zavařuje, suší, mrazí a taky se dá se mnou občas do řeči.

Díky nouzi vidí svoji vesnici a svůj život jinak, než jak jej pozorovala cestou z okna autobusu do práce a z práce.

Na jedné z mnoha vyjížděk na staré závodničce s berany slyšela nejprve kravské zvony. Za zatáčkou se pásly krávy a pár lidí směřovalo ke kravínu s podobnými konvičkami, jaké si pamatuje z dětství.

Fanča protrhla pavučinu a opatrně nabrala na lžíci pavouka, vysypala z konve pár uschlých lístečků a několik mrtvých much, vypláchla konvičku horkou vodou, a vypravila se pro čerstvé mlíko rovnou od krav. Nevadí, že cesta k Vaňkům trvá pěšky dvě hodiny. V aleji voní lípy, na obloze poletují vlaštovky, už červenají ptáčnice.

Čtěte také

Nina Rutová: Moje Řecko v horách

Tak ráda by se u všeho zastavila, z dětství si ale vzpomíná, že pro „večerní mléko“ se chodívalo v pět. Fanča má radost, že někdo řekl nahlas její jméno, je ráda, že poznala Vaňkovy a jejich psa a že litr mlíka stojí 19 korun, zatímco v místním obchodě chtějí za litr trvanlivého (jiné neprodávají), celých 40.

Cesta od Vaňků zpátky trvá o trochu déle než cesta dolů z kopce. Fanča jde domů. Sama a mlčí. Líbilo by se jí otevřít si podobné výdejové okýnko, jako mají Vaňkovi a prodávat z něj koláče. Teď se musí pro dobré koláče jezdit 20 km do Brodu. Péct umí, máslo i tvaroh by brala od Vaňků a výdejové okénko míří z jejího pokoje rovnou na náměstíčko. Navíc je v létě vesnice pod hradem plná výletníků. V hlavě vzniká podnikatelský záměr. 

Doma se připojí k internetu a dá se do studia. Po čtyřech hodinách mění potravinářské normy její sen o koláčích v hranolky a kuřecí řízek. Fanče je do pláče.

I při další cestě od Vaňků to v korunách lip bzučí, je vidět stonožku spěchající přes silnici, mravence proudící oběma směry. Každý tvor přesně ví, co má dělat a zaměstnává se celý den. Fanča odklopí malinkou pokličku a tok kyselých myšlenek zapíjí sladkým mlékem. Zítra zajede na kole do Brodu a vyřídí si na úřadu práce podporu v nezaměstnanosti.