Magdalena Platzová: Myší kouzlo
Čím kdo zachází, tím také schází a pomstou pro spisovatele jsou knihy ve fyzické podobě, knihy, které milujeme, a které nás dusí jako objetí majetnické matky. Je jich vždy příliš mnoho, kupí se a zabírají místo, sbírají prach, nelze je snadno převážet.
A navíc nám stále připomínají uplynulý čas, musíme se s nimi loučit a konfrontovat, je to citově náročné, nehledě na všechny knihy, které člověk vlastní, aniž by je chtěl, aniž by je četl, někdo mu je dal, a proto se jich nemůže zbavit bez pocitu viny.
Čtěte také
Knihy nelze jen tak vytřídit, vyhodit, odnést jako staré šaty, jsou obtížné a zdánlivě věčné a přitom tak pomíjivé, voda i oheň je lehko zničí, a také myši. Což se právě stalo nám a proto ta litanie.
V krabicích plných knih, úhledně složených v suchém a dosud bezpečném sklepě jednoho dejvického domu, si udělaly hnízda myši. Rozcupovaly hlavně stará vydání, papír je zřejmě měkčí, a co nezvládly jejich zoubky, to alespoň pročůraly. Jednalo se o knihy mého manžela, které se po stěhování nikam nevešly a také, jak jsem zjistila, o část knihovny mých rodičů. Evakuace byla nutná.
A jak jsem se probírala tou spouští a vyhazovala staré svazky o józe a astrologii, které si pamatuju z dětství, a knihu o magii a okultismu, jež myškám zřejmě zachutnala nejvíc, vykoukla na mne z krabice také neporušená obálka, nadepsaná mým jménem.
Čtěte také
Bylo v ní několik dopisů, které jsem napsala tetě Olince, kamarádce mých rodičů, jež zemřela před pár lety. Olince s měděnými vlasy, která nás se sestrou často hlídala, když jsme byly malé, četla nám a věnovala se nám s tvořivostí a nekonečnou trpělivostí, pro něž jsme ji milovaly. A nebyly tam jen moje dopisy Olince, ale též jedna oznámkovaná a neposlaná obálka určená mně.
Skutečné myší kouzlo. Nebýt rozhryzaných knih, nikdy bych dopisy neobjevila, naši na ně jistě dávno zapomněli. Musela je najít v Olinčině pozůstalosti její dcera a přinést je mým rodičům, kteří mi je zřejmě chtěli předat, ale místo toho je strčili do krabice s knihami, kterou někdo odstěhoval do sklepa.
Čtěte také
Můj první dopis je z roku 1980, kdy mi bylo osm let. Měkká a tvrdá i používám zcela libovolně a sděluji „oli“, že si skládám sama básničky. Dvě z nich přikládám s dodatkem „eště jich mám 7“. Můj poslední dopis je z Lyonu, z roku 2015, kdy byla Olinka dlouhodobě v nemocnici. Myslela jsem si tehdy, že ji už možná neuvidím, a napsala jí jakési shrnutí všeho, co pro mne v životě znamenala. Také jsem v něm vzpomínala na jednu návštěvu, kdy jsem se za Olinkou vypravila sama na její chalupu ve Veltruském parku, bylo mi dvacet, a měla jsem pocit, že s ní mohu mluvit o všem a že mi rozumí.
Ten oznámkovaný a neposlaný Olinčin dopis, který se mi teď, s třicetiletým zpožděním dostal do rukou, byl reakcí právě na tuto návštěvu na začátku srpna roku 1992. Psaný inkoustem, už trochu vybledlým. Olinka psala vždy inkoustem na kvalitní hladký anebo ruční papír a k dopisům přikládala vylisované květiny nebo různé obrázky. Psaní dopisů a přáníček povýšila na umění, nikdo jiný to tak neuměl.
Čtěte také
Píše: „Milá Majdo, dívala jsem se na hvězdy, byla hodina před půlnocí, a tu do naprostého ticha na druhé straně kanálu zapraskal padající strom. Hluchá rána – a zase ticho tichoucí. Ani hlásku odnikud. Ještě deset minut takové nehybnosti – a teď už nevím, jestli jsem opravdu něco slyšela. Jak ve Zvětšenině. Doufám, žes vlak chytla a že už spíš. Udělala jsi mi velkou radost, žes na tom ranním nádraží stála. Pár věcí z Tvého povídání mi bude ještě pořádně vrtat hlavou. I za to dík.“
Nezjistím už, proč dopis neodeslala. Ale díky tomu teď můžeme navázat, kde jsme přestaly. Čas ani smrt v tom nehraje roli. Co má být dopovězeno, to se dopoví, třeba s pomocí myší.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
