Magdalena Platzová: Opravdu zvláštní rozkoš

Nahlížím do těch malých světů s nosem přilepeným na sklo a je to stejně silný zážitek jako před lety, kdy jsem tu byla s dětmi poprvé. Tehdy byly ještě tak malé, že musely vylézt na stupínek, aby do miniaturních prostor viděly.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Terezka jde do Compostely

Dnes už výška není problém, ale zase je spíš zajímají brýle Harryho Pottera, vraždící loutka Chucky nebo silikonová figurína z Vetřelce v nižších patrech lyonského Muzea filmu a miniatur. Co jsme tu nebyli, expozice filmových rekvizit a triků se značně rozrostla, je prý teď největší v Evropě. Ale sbírka miniatur, z nichž většinu vyrobil zakladatel a bývalý majitel muzea Dan Ohlmann, zůstala stejná. Zmizelo jen okno, jímž bylo možné nahlédnout do Ohlmanovy dílny a pozorovat jej při práci. Škoda.

Muzeum vloni prodal, aby se o něj nemusel starat a mohl se věnovat už jen tvorbě. Dobře si na něj pamatuju, kdysi jsem s ním dokonce nahrála rozhovor, ale nikam ho nenabídla. V černém klobouku působil dojmem kouzelného skřítka. Vyprávěl mi, že je velmi citlivý na atmosféru míst a emoce s nimi spojené. Některé prostory, které v malém měřítku reprodukoval, jsou zhmotněním jeho vlastních vzpomínek nebo snů.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Tma kolem Mikuláše

Jiné, například opuštěný hotel, tiskařská dílna, divadlo nebo chodba vězení, byly skutečné budovy, které už nenajdeme, protože podlehly demolici. Ohlmann je svým způsobem zachránil. Je to podobné, jako když chci chránit věci před zapomněním tím, že je popíšu.

Je to opravdu zvláštní rozkoš nahlížet do těch drobných světů, vstupovat do nich, v nich prodlévat. Její součástí je i lehká tíseň nebo stesk. Ale jak se vám může stýskat po něčem, co vidíte poprvé? Vyzařuje snad z miniatury emoce jejího tvůrce? Asi ano. Když nad něčím strávíte dva roky, necháte v tom kus sebe stejně jako třeba v románu.

Miniatury mají svou vlastní, jedinečnou řeč, z níž je cítit i ozvěna magie. Lidé odedávna vyráběli zmenšeniny věcí, nad nimiž chtěli vykonávat moc, anebo když chtěli předlohy nahradit například v hrobě. Mnohem později, v sedmnáctém, osmnáctém století, bylo zas módou nechat si vyrobit model vlastního domu se vším všudy, takovou záložní kopii.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Město proměny

Zdá se, že některé prostory nás vyzývají k miniaturizaci víc než jiné. Netoužila bych například po tom mít model svého dávného dětského pokoje v bytě rodičů v Praze. Život v něm probíhal příliš dlouho a chaoticky, nelze jej ohraničit a umístit v muzeu paměti.

Mít věrné kopie jiných interiérů by na druhou stranu mohlo být pěkné. Třeba chalupa v Krkonoších, kam jsme každou zimu jezdili s rodiči, se sestrou a s partou přátel, a kam se mohu vracet leda ve vzpomínce nebo ve snu. Vybavuji si detaily toho domu a s nimi spojené pocity. Úhel a barvu světla, vůni. Ráda se tam v duchu vracím a dělám si inventář, ale zároveň cítím, jak je moje vzpomínka křehká. Mít miniaturu téhle chalupy, do níž bych mohla nahlížet, by bylo velice uspokojující.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Plakat můžeme spolu

Nedokážu přesně vysvětlit proč, ale mám dojem, že bych si v těch maličkých pokojích, na půdě, v dřevníku nebo v kuchyni, mohla odpočinout.

Nebo byt mojí bývalé tchyně ve Splitu, hospodyně ze starých časů. Asi rok potom, co zemřela, jsem si sedla a na mnoho stran sešitu popsala do detailu její byt tak, jak si jej pamatuju. Ale miniatura by byla lepší než slova. Zachovala by uspořádání věcí, jež s její smrtí přestalo existovat, a s ním možná také její osobnost.