Magdalena Platzová: Plakat můžeme spolu
Jeden divadelní režisér ze Sarajeva mi vyprávěl, že v době obklíčení, kdy byly ulice dnem i nocí pod palbou, byla městská divadla každý večer plná. Lidé riskovali život, aby mohli společně sledovat představení. Nikdy prý nic tak silného nezažil, divadlo bylo jednou z mála věcí, která je tehdy držela nad vodou.
Divadlo má schopnost vyvolat katarzi, uvolnit emoce, očistit stůl. Tu schopnost má, ale jen zřídka se mu to za normálních okolností daří. Kdy jste se naposledy vypotáceli z divadla s vyčerpaným, ale podivně uspokojeným pocitem dobře vyždímaného prádla?
Čtěte také
Mně se to stalo včera, po představení Imperium delendum est (v překladu Imperium musí být zničeno), v divadle TNP ve Villeurbaine. A nebyla jsem sama, bylo nás v hledišti několik set.
Na jevišti bylo obří promítací plátno a osm žen oblečených v černých variacích na ukrajinský kroj. Pokrývky hlav a zlaté ozdoby evokovaly pohřební rituály ze starověkého Egypta nebo snad Mexika, byly to kněžky, čarodějky, ale vedle toho i obyčejné ženy ztracené v chaosu násilí a destrukce.
Osm hereček z Akademického dramatického divadla Lesia Ukrainka ve Lvivě, v režii Dmytro Zachoženka. Bubnování, housle, zvonky, chřestítka, klacky, kus plechu. Písně. Básně Kateryny Kalytko, Halyny Kruk a Marjana Pyrožola napsané během války.
Čtěte také
A vedle toho osobní výpovědi o pocitu absurdity, když se ve 21. století, v Evropě, schováváte ve sklepě a přestane téci voda. O úzkosti, když se snažíte dostat dítě za hranice. O tom, jak se městečka, v nichž jste trávili dětství, Buča, Irpiň a Hostomel, navždy proměnila v místa mučení a hromadných hrobů. O bolesti a strachu. Jsou tu i emoce, kterým se běžně vyhýbáme, především nenávist, znovu a znovu vyslovovaná, vykřičená, nechtěná, ale nutná, nenávist, k níž vás donutili. Nemáte na vybranou.
Zazní tu kletby, z nichž mrazí. Tohle není hraní divadla, to je skutečné. Radostné běsnění nad počtem čerstvě zabitých Rusů. Historka o vojákovi, který přišel na Ukrajinu, aniž věděl proč, popíjel vodku, střílel na všechno živé, a vrátil se domů ve špinavém igelitovém pytli. Herečky se tomu smějou, my ani ne. Některé vtipy si prostě užijete, jen když vám jde denně o krk.
Čtěte také
Věřím, že v Sarajevu se tehdy smáli všichni, herci i diváci, ale naše situace je jiná. Nám ukrajinští divadelníci válku přivezli na jediný večer. Zase se do ní vrátí, zatímco my zůstaneme zde. Musí se smát jiným vtipům než my, ale plakat můžeme spolu.
Na konec smršť potlesku, ukrajinská hymna, provolávání slávy Ukrajině. Nic podobného jsem nezažila od festivalu české nezávislé kultury ve Wroclawi na podzim roku 1989. Tehdy se podobnou bouří ohlašovala blížící se revoluce.
V divadle byla s námi sedmnáctiletá Marjanka z Kyjeva. Od února je i s rodinou mimo domov. Bylo vidět, jak se po představení uvolnila. Naše slzy, náš potlesk byly pro ni důkazem, že ve světě, kde se o stále hroznější válce mluví čím dál méně, její země dosud existuje, a že na ní záleží.
Čtěte také
Šli jsme pak v nezvykle teplém večeru na metro a Marjanka vzpomínala na to, jak chodila v Kyjevě do parku a jedna fontána, když svítilo slunce a foukal vítr, dělala duhu. Bylo to moc krásné, řekla. A mně při tom došlo, že na všem, i na té duze, nám musí záležet.
Naslouchat, ptát se, čelit. Té velké ztrátě, ale i nenávisti.
Když už neumíme tuhle absurdní, odpornou válku zastavit, musíme alespoň dělat vše pro to, aby si všechny Marjanky, s nimiž se setkáme, mohly být jisté, že nic z toho, co v sobě nesou, nám není lhostejné.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
