Magdalena Platzová: Náš soused Baudelaire

12. říjen 2022

Literatuře se v Lyonu nikdy moc nevedlo. Jediný známý spisovatel, který je s městem spojován, je Antoine de Saint-Exupéry, a to jen proto, že se tu narodil. Peníze, kostel a jídlo. To je trojnožka, na níž pevně spočívá pozadí našeho města a to už po staletí. Jídlo je těžké, kostel katolický, peníze jsou peníze. Lyonské bankéře a průmyslníky lze potkat v nejedné povídce či románu, od Maupassanta po Simenona.

Jsou to ti bohatí, naivní strýcové z provincie, kteří na svůj výlet do velkého světa, většinou Paříže, nakonec doplatí.

Čtěte také

Naštěstí je tu ještě náš soused, Charles Baudelaire. Říkám soused, protože, věřte či ne, žil v naší ulici, dokonce možná přímo v našem domě. Cedulka, která na jeho pobyt upomíná, se sice nachází o vchod dál, na čísle šest, nicméně v jednom dopise budoucí autor Květů zla píše jasně: „Moje adresa je rue d´Auvergne číslo 4.“ A to jsme my.

I když je možné, že za těch skoro dvě stě let došlo k přečíslování, já se nehádám. Každopádně víme, že byt rodiny generála Aupicka, což byl Baudelairův otčím, se nacházel ve vyšších patrech s okny na západ. Charles se tak stejně jako my mohl kochat, řečeno jeho slovy, „jedním z nejkrásnějších výhledů v Lyonu“. „Nedovedeš si představit,“ píše polovičnímu bratrovi z otcova prvního manželství, „jak je ten výhled krásný a skvělý, jak je krásný, jak je ten kopeček bohatý a zelený.“ Jedná se o svah Fourvière, který se zvedá na protějším břehu Saôny.

Čtěte také

Ulice, z níž se do domu vchází, je naproti tomu dost ošklivá. A mezi lety 1831 a 1836 byla pravděpodobně ještě ošklivější. Mrtvá není, spíše naopak. Městský život se jí prodírá dnem i nocí jako zpěněný vodní tok úzkou soutěskou. Jeho stopy jsou zřejmé hlavně v neděli: nedopité lahve, jídlo, šatstvo a boty vyházené z oken během horečky sobotní noci.

Baudelairovi, který byl do Lyonu odvezen v deseti letech, když generála Aupicka povolali k místní posádce, se tu navzdory pěknému výhledu nelíbilo. Přes týden pobýval v internátu, a někdy, zřejmě za trest, jej tam rodiče nechávali i ve dnech volna. „V internátu se mi strašně nelíbí,“ píše bratrovi. „Je špinavý, neudržovaný, v nepořádku a ušmudlaný jako všichni Lyoňané; z těch pěti Pařížanů, co tu jsme, mohu mít rád jen dva, a to ještě jeden z nich strávil většinu života v Marseille.“

Čtěte také

A jinde: „Jak se člověk na střední škole nudí, a hlavně v Lyonu. Zdi jsou tak smutné, tak špinavé a tak vlhké, třídy temné, lyonské povahy tak úplně jiné než ty pařížské!“

S místními obyvateli se rodina generála Aupicka příliš nestýká. Charles píše: „Neznáme ani jednoho Lyoňana, v naší společnosti jsou jen lidé od armády, ze správy a od policie.“ Místní události komentuje malý Pařížan svrchu a snaží se o lehký tón. Používá přitom hodně závorek: „Hrozili nám tu v Lyonu velké bouře. Na náměstí u Celestýnů (Lyonské divadlo) bylo prý ohromné shromáždění lidu (alespoň se to povídalo); všichni mladí měli červené kravaty, spíše na znamení svého bláznovství než z přesvědčení. Taky zpívali (hodně potichu). Ale jakmile se objevil jediný policista, přestali.“

Čtěte také

Stýská se mu po bulvárech, obchodech s bonbóny a tretkami. Jediné, co lze ve městě, černém od uhelného dýmu, najít, jsou prý veliké kaštany a hedvábí. Kaštany z Ardèche máme dosud, výroba hedvábí zahynula na úbytě.

Internát, kde byly tělesné tresty normou a napjatý vztah s otčímem, jenž se během dospívání zhoršoval, jistě lyonskému pobytu na kráse nepřidaly. Na druhou stranu je možné, že kdyby malý Baudelaire zůstal s milovanou maminkou, která jej rozmazlovala, v Paříži, a neprošel si očistcem našeho města, nikdy by nenapsal Květy zla. Dětská traumata nelze podcenit.

autor: Magdalena Platzová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová