Magdalena Platzová: Pokušení

Zato s popiskami vyťukanými na psacím stroji, které jsou v některých případech jen volně položeny na vystaveném předmětu v důvěře, že je nikdo nepřemístí jinam.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Konečná

S vůní zatuchliny, jež uzrála přes zimu, a kterou za krásných letních dnů vyhánějí ze sálů pomocí dokořán otevřených oken. S travnatým dvorem, kde mezi bloky římského zdiva a jedním sarkofágem trčí kostra německého povětroně z roku 1943.

Archeologické muzeum města Die v údolí řeky Drôme, v pohoří Vercors, bylo založeno na konci devatenáctého století a od té doby se pravděpodobně příliš nezměnilo. Jeho základ tvořily soukromé sbírky místních učenců, k nimž přibylo několik novějších exponátů. Například zrekonstruovaný vnitřek jeskyně obývané neolitickými lidmi, nebo model úbočí hory Le Glandasse v době prvních zemědělců. 

Čtěte také

Magdalena Platzová: Co vidím dnes

Ve vitrínách s otisky dětských prstů a nosů (žádný alarm se tady nespustí) jsou vyrovnané pazourky, kostěné nástroje, čelist medvěda jeskynního, první kovové hřebíky, šperky, srpy. Středověké šípy, kopí a keramika, jak se co sešlo. Nejvíce artefaktů pochází z římské doby, kdy mělo město, položené na jedné z hlavních cest do Itálie, výsadní postavení. Jedna zachovalá urna z modrého skla dosud obsahuje popel zemřelé Římanky. Jsou tu drobné kovové sošky, spony, náramky, nádobí a hodně římských mincí.  

Ve velkých a bohatých muzeích by se takové drobnosti ani nedostaly z depozitáře, ale tady je i ten nejmenší úlomek vypálené hlíny jedinečný. Má svou historii, zajímavější než údaje na popiskách. Kdo asi před dvěma tisíci let ztratil tenhle knoflík? A kdo jej pak zase našel? Ve kterém sklepě nebo zasypané stoce byla pohřbena tato soška? Proč se nám zachoval právě tento skleněný kalich a ne tisíce jiných, jemu podobných?

Čtěte také

Magdalena Platzová: Vítej v klubu

U masivních kamenných úlomků byla cesta staletími o něco jednodušší, staří stavitelé je recyklovali. Desky s pohřebními nápisy, úlomky sloupů a hlavic, zdobené římsy i větší kusy soch byly většinou nalezeny a zabudovány do městských hradeb. A tak jako Římané recyklovali opuštěné domy nebo staré nekropole, tak zase později, v běhu staletí, noví stavitelé využívali  materiál z římských zdí. Občas se přitom vynořil zajímavý kus. Obří kamenné koleno. Torzo s nařaseným rouchem. Hlava bez nosu. Zdobená římsa. Ostatně i dnes můžeme pozorovat, jak z kusu zachovalého zdiva trčí kus zlomeného sloupu nebo podstavce. 

Vedle římských pamětihodností najdete v muzeu i hlavice románských a gotických sloupů s figurkami, několik reliéfů a kamenných hlav, ožvýkaných deštěm a větrem. Na dotek jsou pórovité, drsné jako kameny v moři.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Příběh se šťastným koncem

Ano, slyšíte dobře. I římskou mozaiku jsem si osahala, i čtyřmetrový neolitický menhir, rozbitý na čtyři díly, které jsou jen tak položeny na dlažbě v průjezdu muzea. Prsty jsem obtáhla jemný reliéf rohaté hlavy, možná keltského boha Cernunna. Kustod přitom seděl v pokladně, kamera tu nebyla.

Asi bych se neměla veřejně přiznávat k něčemu, co zakazuji vlastním dětem. Ale sahat na opracované kameny je pokušení, jemuž nemohu odolat. I když už při tom nemám husí kůži a mravenčení po těle jako v dětství, ten pocit je stále velmi vzrušující. Jako bych přesáhla celá staletí nebo tisíciletí a spojila se s dávno žijícími lidmi v jediném dotyku. 

Kontemplovat předměty pohledem je jedna věc, ale hmatat jejich hladkost nebo drsnost, výčnělky, prolákliny, teplo nebo chlad, je věc úplně jiná. I proto miluji starodávná muzea, jako je to v Die.