Magdalena Platzová: Vítej v klubu
Je v lidské povaze, že když je nás na něco víc, cítíme se líp. Odtud úspěch podpůrných skupin. Když jsem ještě žila v Americe, obdivovala jsem množství a rozmanitost tamních společenství, založených na jednom konkrétním sdíleném problému. Rodiče čerstvě narozených dětí. Majitelé papouška kakadu. Lidé s jednou nohou kratší. Děti alkoholiků.
Sama jsem se nikdy do žádné nepřihlásila, asi bych nevěděla, kterému ze svých problémů dát přednost. O jejich užitečnosti jsem ale nepochybovala a nepochybuji ani dnes, když i já mám konečně svůj klub.
Čtěte také
Jmenuje se padesát plus, přičemž „plus“ zahrnuje čas od padesáti let do smrti. Je to sice trochu zvláštní, ale vypadá to, že po padesátce zbývá už jen jediná kategorie. To ostatně kopíruje názor Tibeťanů, kteří chápou smrt jedince jako předčasnou, jen pokud přijde před padesátkou. Kdykoli po ní už je v pořádku.
Výhodou mé skupiny je, že je nás v ní opravdu hodně a někteří z nás jsou napřed. Mohou tedy nováčky uvítat a dodat jim kuráž: To zvládneš. Vždyť se nic neděje.
Někdy to povzbuzování zní až křečovitě, s pusou od ucha k uchu: Teď už bude každý rok jen lepší a lepší, napsala mi jedna gratulantka na facebook. No uvidíme.
Čtěte také
Máme mezi sebou dost slavných lidí, to člověka povzbudí. Kupodivu mi příliš nepomohlo, že spolu se mnou letos oslaví padesátku celá bývalá čtvrtá B. z gymnázia a rovněž osmá C. ze základky. Ale když jsem se dočetla, že nedávno bylo padesát Claudii Schiffer, docela mi to zvedlo morálku. Když to zvládne ona, mohu i já.
K padesátce se váží různá slovní spojení, asi nejprotivnější je „zachovalá padesátnice“. Což je někdo, kdo díky nemalému úsilí ještě pořád vypadá docela dobře, ale jde to s ním stejně s kopce. Na frázi „zachovalý padesátník“ jsem ještě nenarazila. Možná tak „mladistvý“.
Hodně jsem slyšela o neviditelnosti. Ta se také týká spíš žen. Zdá se, že člověk ženského pohlaví v jistou chvíli jakoby zmizí. Je stále fyzicky přítomen, může se například uhodit o stůl, nebo slyší svůj vlastní hlas, ale ostatní si ho nevšímají. Tato neviditelnost prý nejvíc sužuje krasavice, které jsou zvyklé na to, že jejich pouhý vzhled přivolává pozornost a dává jim nad okolím jistou moc.
Čtěte také
S jednou krásnou ženou jsem o tom mluvila a ta měla, kupodivu, na věc opačný názor. Vnímala svoji neviditelnost jako osvobození. Svěřila se mi, že jako mladá a krásná se cítila zcela spoutána svým zevnějškem, dokonce ani sex ji nezajímal. Teď, když se osvobozuje od své impozantní slupky, začíná si i v tom směru více užívat.
Jedna vlaštovka však jaro nedělá. Faktem je, že do našeho klubu se většina lidí netěší. Zdráhají se ocitnout na koleji, která v naší ziskuchtivé a materiálně zaměřené společnosti nutně končí na odkladišti. Tu a tam se zablýskne nějaká mediálně úspěšná stařena či stařec, ale to jsou opravdu výjimky.
Nebylo tomu vždycky tak. Například babička spisovatelky George Sand tvrdila, že stáří a nemoci jsou výmyslem Francouzské revoluce. Před ní nic takového nebylo. Lidé žili, dokud nepadli, lehnout si do postele znamenalo umřít. Kdo nemohl přijít na ples nebo na hon po vlastních, toho tam donesli.
Čtěte také
Podobný fenomén si pamatuji z New Yorku. Tedy před pandemií. Vždy mne fascinovalo, jak tamní lidé odmítají brát na vědomí svůj věk a s tím spojené předsudky. Za dobrou ilustraci může posloužit newyorský spisovatel Luc Santé, který vloni, ve svých šedesáti šesti letech zjistil, že chce být ženou, a také se jí stal. Teď se jmenuje Lucy. Podstoupil velké úsilí, aby se stal něčím, čím spousta mladých žen být nikdy nechce, totiž stárnoucí dámou. Není to nádherné? Přeju mu, aby si své ženství užil co nejdéle.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
