Magdalena Platzová: Vzkaz pro básníka
Neexistuje čas ani prostor. V poezii ani v setkávání. Básně jsou věčné a přicházejí nečekaně. Báseň Raymonda Carvera Rádiové vlny mi přišla mailem, z časopisu The Paris Review. Na tom není nic zvláštního, protože báseň mi od nich chodí každý den, už několik let. Je to bezplatná služba, které jsem se kdysi upsala.
Raymonda Carvera znám jako povídkáře a nepatří k mým oblíbeným. Jeho příběhy za sebou nechávají pachuť frustrace, padají jako rozjetá auta ze skalních převisů. Člověk by chtěl vědět, kam silnice vede, a ona nevede nikam.
Čtěte také
Naproti tomu báseň Rádiové vlny se mi zalíbila. „Přestalo pršet a vyšel měsíc.“ Znělo to matně čínsky. Četla jsem dál. Carver popisoval své noci ve srubu, někde v lesích, u kanadské hranice, kam utekl před vším, hlavně před literaturou. Poslouchá rádio a pozoruje svou mysl, která na něj zkouší různé triky. Ve své samotě potkává knihu Antonia Machado.
„A pak, Machado, příchod / tvojí poezie do mého života! / Trochu jako by se stárnoucí muž / znovu zamiloval. Na pohled možná jedinečná věc, / ovšem i zahanbující. / Jak pošetilé. Vystavit si tvou fotografii. / Vzít si do postele tvoji knihu / a spát s ní na dosah…“ Carver si bere Machadovu knihu i do přírody, čte ji u řeky, hovoří k básníkovi: „Dnes ráno jsem na tebe hodně myslel, Machado. / A doufám, bez ohledu na to, / co vím o smrti, / že jsi dostal můj vzkaz.“
Čtěte také
Neznala jsem Antonia Machado. Ale Carverovo vzplanutí mne přesvědčilo, abych si běžela do knihovny města Lyonu vypůjčit jeho knihy. Kastilské pláně jsou, zdá se, jeho nejznámější sbírkou. Vyšly kdysi i v češtině, v překladu Jana Vladislava. Melancholické verše plné světla, větru, věčně zelených dubů na úbočích kopců barvy popele, citronů, které září, olivovníků, skal a řek, lidí a legend. Pomíjivost je tu ve všem, ale ne marnost.
Takže čtu Machada. A čtu o něm. Ve Španělsku je tento básník symbolem exilu. Byl jedním z půl milionu uprchlíků, kteří na konci ledna roku 1939 překročili španělsko-francouzskou hranici na útěku před Frankem a jeho spojenci. Plánoval, že se dostane do Paříže, měl pas, francouzská víza a vlivné přátele. To vše mu však nebylo nic platné. Jeho cesta skončila pod Pyrenejemi, v rybářské vesničce Collioure.
Čtěte také
Zemřel následkem vyčerpání 22. února, tři týdny po překročení hranice. A ještě měl štěstí, že zemřel v posteli, a ne na větrem bičované pláži obehnané ostnatým drátem, kde ve stejnou dobu živořili a umírali tisíce neznámých uprchlíků. O této stránce francouzské historie se moc nemluví. O tom, že první koncentrační tábory ve Francii byly zřízeny pro republikány ze Španělska.
Machadův osud rezonuje zvlášť silně právě dnes, kdy neofašisté ukazují svaly a na světě je nejvíce lidí na útěku od konce druhé světové války. Z Madridu musel uprchnout v roce 1936 do Valencie, odtamtud do Barcelony, a když i ta padla, putoval přes hory se svojí starou matkou, bratrem a jeho ženou, do Francie. Do davu uprchlíků se strefovaly španělské, italské a německé bomby, takže se muselo jít převážně za tmy a pěšky. U cest zůstala opuštěná zavazadla, mezi nimi i jeden kufřík s texty.
Čtěte také
Zimní počasí na břehu Středozemního moře umí být syrové, truchlivé. V takový den Machada pohřbívali. Pršelo. V hotelu, odkud vynášeli rakev, umírala Machadova matka Ana Ruiz. Zemřela tři dny po synovi.
Jejich společný hrob je dnes poutním místem, symbolem odboje proti fašismu. Je na něm prý schránka na dopisy, které čtenáři posílají Machadovi ze všech koutů světa. Až dočtu jeho knihy, možná mu také napíšu. Nevím, co mu chtěl vzkázat Raymond Carver, ale já mu řeknu, že není prostor ani čas. Ne v poezii.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
