Magdalena Platzová: Z Bouloňského lesíka až na konec světa

Vezměme si například výstavu sbírky bratrů Morozovových, dědiců textilky ve Tveru, kteří na přelomu 19. a 20. století, stejně jako jejich současníci v Americe a jinde, investovali miliony vydělané v průmyslu do umění. Jádro jejich sbírky lze až do února vidět v pařížské Nadaci Louis Vuitton, na okraji Bouloňského lesíka, v budově, již navrhl Frank Gehry, a která vyhlíží jako skleněná loď s napjatými plachtami uhánějící po vlnách.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Zázrak ve vagonu č. 8

Už je to přes měsíc, co jsem ji s manželem navštívila. Kdybych žila v New Yorku nebo v Paříži, jistě by se mi obrazy dávno vykouřily z hlavy, přebité vjemy z jiných výstav. Takhle se k nim stále vracím. A setkávám se s nimi i na cestách. V Saintes Maries de la Mer, kde každoročně trávíme Dušičky, se mi vybavuje obraz od Vincenta Van Gogha, na kterém se zpěněné, turbulentní moře v odstínech žluté, fialové, šedé a modré vzpíná z obrazu a na hřbetě mu balancují křehké rybářské loďky.

Tady v Saintes Maries, vesnici na konci světa, asi 30 kilometrů jižně od Arles, nelze na Van Gogha nemyslet, i když tu pobýval jen jediný týden. Laciný penzion, kde si za čtyři franky denně pronajal pokojík, stále stojí. A pokud rybářské loďky už nepřipomínají barevné květy poházené po písku, pak moře, nebe a barvy ploché krajiny Camargue se od Van Goghových dob nijak nezměnily.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Lyonské starožitnosti

Pobyt na pobřeží středozemního moře, kam přijel, aby (podle svých slov) poznal účinek modré barvy, byl pro jeho umělecký vývoj rozhodující. Po Saintes Maries se přestal ohlížet na realitu a jeho barvy začaly žít svým vlastním, divokým a napínavým životem kontrastů. Nebe bylo najednou jasně žluté, půda růžová.

Van Gogh byl místem okouzlen a chtěl se vrátit, ale to se mu bohužel nepodařilo. Jistě cítil osvobozující sílu velkého nebe, odrazů ve vodní hladině, nekonečného prostoru a větru. Sílu místa, které na vnímavou duši působí jako droga. 

Obraz, který se jmenuje Moře v Saintes Maries de la Mer, zakoupil Michail Morozov v roce 1901 a bylo to vůbec první plátno nizozemského malíře, které se dostalo na ruskou půdu.

Čtěte také

Magdalena Platzová: O pojídání ryb

Po smrti Michaila v roce 1903 převzal sběratelskou štafetu jeho mladší bratr Ivan a pokračoval více méně ve směru, který začal – s pomocí ruských malířů a pařížských obchodníků s uměním – vyšlapávat jeho umělecky založený bratr.

Ti z vás, kdo cestovali po Rusku a navštívili Ermitáž, Tretjakovskou galerii nebo Puškinovo muzeum, by asi jednotlivé obrazy rozpoznali. Ale i tak je zážitek vidět jádro sbírky ve tvaru, v němž bylo koncipováno a postupně, až do zestátnění během revoluce (a následném rozprášení) vytvářeno. Součástí výstavy jsou i fotografie původního umístění děl v moskevském paláci Ivana Morozova, který každou neděli otvíral jeho sály veřejnosti, jako by to bylo muzeum.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Salám, víno a politika

Výčet jmen sám o sobě nic neřekne. Ale pokud by se mezi vámi našli takoví, kteří by se chtěli do Bouloňského lesíka vypravit, možná by rádi věděli, co tam, kromě Van Gogha, najdou. Z ruské avantgardy je tam Serov, Larionov, Vrubel, Gončarova, Korovin, Golovin, Maškov nebo Armén Saryan. Z Francouzů Bonnard, Cézanne, Gaughin, Monet, Renoir, Denis, Toulouse-Lautrec, Maillol, Vlaminck, Derain, Matisse, Picasso, Degas. A to není všechno.