Magdalena Platzová: Příběh se šťastným koncem

10. březen 2022

Je první březnový den roku 2022. Nad Lyonem vyšlo slunce, narcisky kvetou žlutě, nebe je modré. Brzy se přidá zlatý déšť. Myslím na válku. Nelze na ni nemyslet. Pod ostřím strachu vnímám křehkost tohoto jarního rána. Základní ohroženost, která nezabrání lidem v tom, aby se usmívali, pili kávu, vedli děti do školy, těšili se na večer. Aby proplouvali kolem mne jako nádherné barevné ryby.

Na válku nemohu nemyslet. A zároveň chci někam zalézt, nejlépe do příběhu se šťastným koncem. Budu vám vyprávět o Maltě.

Čtěte také

Jestli někde vědí o válce všechno, tak na Maltě. V hlavním městě Vallettě dodnes v neděli a o svátcích střílejí na hradbách z děl a na každém kroku tu najdete desku či pomníček zvěčňující nějaký udatný skutek ve zbrani. Ostrov je k takové historii předurčen už svojí polohou uprostřed Středozemního moře, mezi Sicílií a Afrikou. Pro Angličany, kteří zde vládli se souhlasem místních od roku 1800, tedy od té doby, co Malťanům pomohli vyhnat neoblíbenou Napoleonovu armádu, byl ostrov hlavní námořní vojenskou základnou, strategicky umístěnou na cestě do Egypta, Suezského průplavu a Indie. Během druhé světové války vyšlo spojenectví s Anglií Malťanům draho.

Němci i Italové byli rozhodnuti ostrov dobýt, což se jim ani po dvouletém intenzivním bombardování nepodařilo. Použili veškeré prostředky, shazovali na malý ostrov bomby dva roky a pět měsíců, dnem i nocí. Jen do Velkého přístavu ve Vallettě dopadlo 6700 tun bomb. Útočili na zásobovací lodě, snažili se ostrov vyhladovět, což se jim skoro podařilo.

Čtěte také

Nádhernou historickou Vallettu proměnili v hromadu suti. Ale lidi zlomit nedokázali, ani vyvraždit. I když Malťané strávili dva roky převážně v podzemí. Hitlerův generál Rommel řekl v roce 1941, že bez Malty ztratí kontrolu nad Severní Afrikou. Ten kalkul se ukázal být správný. Když se spojencům, za cenu velkých ztrát, podařilo prolomit blokádu a dopravit na Maltu palivo a další letadla, karta se obrátila. Z ostrova se stala základna, odkud zasadili Němcům a Italům ty nejtěžší rány. „Nepotopitelná letadlová loď,“ nazval Maltu Churchill.

A to nebylo první velké maltské vítězství proti přesile. To nejslavnější se odehrálo v roce 1565 a vstoupilo do historie jako Velké obléhání, v maltštině L-Assedju I-Kbir. Tehdy byl ostrov pod správou řádu Maltézských rytířů, takzvaných johanitů, kterým jej svěřil v roce 1530 španělský král Karel V. Pro sultána Osmanské říše Sulejmana Nádherného byla Malta malým, nicméně strategicky i symbolicky důležitým územím, které plánoval spolknout na úvod svého tažení do západního Středomoří. Jistě nepochyboval o tom, že to půjde samo, vzhledem k ohromné přesile jeho vojska. Osmanská armáda čítala asi 35 až 45 tisíc mužů, zatímco na straně Malťanů bojovalo 2500 rytířů. Dohromady s místními lidmi, sluhy a otroky to prý činilo asi 6500 bojeschopných lidí.

Čtěte také

Bitva o Maltu byla vlastně bitvou o západní Evropu, o tom nebylo pochyb. Přesto Španělsko a Sicílie váhaly s pomocí, nechtěli riskovat vlastní ztráty. Posily dorazily pozdě a mohly vlastně už jen zmasakrovat beztoho utíkající tureckou armádu zdecimovanou hladem, tyfem a opravdu velkými ztrátami. Vítězství nad Turky bývalo interpretováno jako zázrak dokazující morální převahu a vyšší pravdu křesťanství tváří v tvář „pohanům“. Ale fakta spíše než o boží ruce vypovídají o souhře výjimečné vojenské jasnozřivosti a odvahy velmistra řádu Maltézských rytířů Jeana Parisot de Valette, odhodlání a vytrvalosti obránců a několika dosti zásadních chybách v odhadu ze strany útočníků.

autor: Magdalena Platzová
Spustit audio