Magdalena Platzová: Konečná
Tomu kousku katalánského pobřeží se přezdívá Rumělkové. Prý podle barvy skal, které při východu a západu slunce krvavě zrudnou. Teď na jaře je ale předhůří Pyrenejí žluté a zelené. A hned potom bílé s ostrůvky fialové a růžové barvy.
Kvete janovec, závěje hořčice, hebká klepucha, Asphodelus albus, česky kopíčko, z jehož hvězdicovitých květů jako by sršely drobné jiskry. Divoká levandule, skalní růže, silénka, růžová aloe a tymián, hloh a keře čilimky, jež voní po medu, ale trny má tak ostré, že jimi podle starých Řeků jsou v podsvětí mučeny duše tyranů.
Čtěte také
Městečko Portbou je stísněné mezi horami a mořem, nahloučené kolem zátoky s tmavými oblázky a pískem, obklopené skalnatými útesy. Francouzské vlaky tu končí. Chcete-li pokračovat dál, musíte změnit kolej.
Je to první obec na španělské straně hranic, jedete-li podél pobřeží. Před zavedením schengenské zóny tu asi bylo víc živo. Svědčí o tom opuštěné budovy celnic a nakonec i samo nádraží, příliš velké pro tuhle ospalou díru. Jeho hala s prosklenou střechou z roku 1929 je jednou ze tří pamětihodností, které se tu nabízí návštěvníkům. Druhou atrakcí je neogotický kostel Panny Marie a tou třetí Walter Benjamin, přesněji jeho smrt. Připomínají ji četné tabulky, panely a také památník, ke kterému dojdeme.
Naučná stezka je mrazivě přímočará, z nádraží na hřbitov. Proč zrovna z nádraží není jasné, protože Benjamin přišel do Portbou pěšky.
Čtěte také
Byla zde přestupní stanice pro lidi prchající před nacisty z okupované Francie, hlavně pro Židy. Německý literární kritik a filosof Walter Benjamin byl jedním z nich. Přišel sem 26. září roku 1940. Měl španělská tranzitní víza, portugalská víza a to nejdůležitější, víza do Ameriky. Co neměl, byl platný pas a francouzská výstupní víza, bez kterých nesměl z vichystické Francie vycestovat. Proto mu převaděčka Lise Fittko pomohla přejít z francouzského městečka Banyuls do Portbou horskou pašeráckou stezkou. Stejně jako pomohla mnoha dalším uprchlíkům, z nichž většina skončila lépe než Benjamin.
Stezka byla bezpečná, ale namáhavá, zvláště pro někoho se srdeční chorobou a těžkým kufrem, zřejmě plným rukopisů, o kterém – jak později napsala Fittko – Benjamin tvrdil, že je důležitější než on sám. Nakonec cestu zvládl, jen aby byl na španělské straně zadržen policií. Zrovna totiž začala platit nová vyhláška, podle níž se cizinci bez platných francouzských dokladů museli vrátit do Francie. Což bylo totéž jako být vydán gestapu.
Čtěte také
V Portbou bylo Benjaminovi dovoleno strávit jedinou noc, během které v penzionu Francia napsal dopis na rozloučenou a spolykal tablety morfia. Penzion už nestojí, ale část prý byla zachována v domě, na němž dnes visí cedulka „zde žil a zemřel“. To „žil“ je přehnané, ale jedná se o nejdůležitější ze tří turistických atrakcí, a tak je třeba přimhouřit oko. Však ani my bychom do Portbou nejeli, nebýt Benjamina.
Na hřbitově, který se stupňovitě zvedá nad mořem, je pamětní kámen a stéla s citátem z posledního dopisu. Na plácku před ním se nachází památník vytvořený izraelským sochařem Dani Karavanem. Sestupujete po schodech úzkým kovovým tunelem, ze tmy do světla, z úzkosti do volnosti. A ve chvíli, kdy se nad vámi konečně rozjasní nebe a blížíte se otevřené hladině moře, narazíte do skleněné zdi. Zklamaná naděje. To je okamžik, který je na příběhu Waltera Benjamina nejsilnější. Asi proto se jeho smrt tak proslavila a dokonce vynesla jistou popularitu jeho nelehko srozumitelnému dílu.
Pro jednoho konečná, pro jiné začátek nového života. Třeba Alma Mahler. Jen o dva měsíce dříve překonala tutéž hranici bez větších komplikací i se svými dvanácti zavazadly nacpanými partiturami a rukopisy, které jí osobně vlakem převezl Valerian Fry. Benjaminův drahocenný kufr se ztratil beze stop.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
