Magdalena Platzová: Co vidím dnes

Ve Starém přístavu, hned u mola, kde se uvazují lodě, vyložili rybáři svůj ranní úlovek. Na pultě zalitém vodou mezi mořskými jazyky a rejnoky lapá po dechu krásná škarpina, česky ropušnice, což okamžitě prozradí vzdálenost našeho jazyka od moře. Tak nechutné jméno pro tak chutnou rybu by přímořský člověk nevymyslel.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Vítej v klubu

Pouliční kejklíř vyrábí obří mýdlové bubliny, stejné jako jsou k vidění na Manhattanu, v Berlíně, nebo v Praze. Bublifuk tvoří dva delší klacky, mezi nimiž je natažen kus provazu. Trik je v tom mýdlový roztok nabrat a pomalým tahem vypustit bublinu do vzduchu. Děti, kterých je tu pěkný hlouček, asi třída na výletě, poskakují a snaží se bublinu, jež se potácivě vznáší nad jejich hlavami, propíchnout. Ale pozor, kejklíř proměnil náčiní. Na hůlkách, které noří do kýblu, má teď provázek s větším počtem smyček uvázaných v řadě, takových ok. Vypouští z nich kadeřavá mračna drobnějších bublin. Teď teprve děti výskají. Vymršťují se a proplétají mezi bublinami, rozjařené tím nepolapitelným hemžením odrazů a barev.

Je to radostný pohled. Děti a rackové, lodě, které vyjíždějí na moře, světlé fasády domů, modré nebe a hladina zátoky ještě o něco modřejší. Na terasách restaurací a kaváren lidé dopíjejí ranní kávu a číšníci prostírají stoly k obědu, kladou ubrousky vedle naleštěných sklenic a příborů.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Příběh se šťastným koncem

Dívám se na Marseille, ale hlavou mi táhne jiný přístav, Mariupol. Tam nelétají bubliny, ale rakety a kulky.

Na druhou stranu i tady, v Marseille, bývaly válečné ruiny. Místní stařenky a stařečkové si možná ještě pamatují, jak v lednu roku 1943 nechala francouzská kolaborantská vláda pod německým diktátem srovnat se zemí čtrnáct hektarů nejstarší obytné čtvrti v Marseille, celkem 1200 domů. Přebývali v nich ti nejchudší, rybáři, přistěhovalci, a operovali tu  příslušníci protinacistického odboje. Právě proto musela zmizet tahle Bradavice Evropy, jak nazval severní stranu Starého přístavu nacista Heinrich Himmler. Přišlo tu o domov 20 tisíc lidí a skoro dva tisíce z nich byli zatčeni a deportováni na Východ. Židé, ale rovněž homosexuálové, Romové nebo tuláci. Akci provedla francouzská policie. Poté byla čtvrť pomocí výbušnin srovnána se zemí. 

Čtěte také

Magdalena Platzová: Vzkaz pro básníka

Jen o dva roky později, v květnu 1944, destrukce pokračovala. Tentokrát to byli Spojenci, kdo během několika minut těžkého bombardování proměnili v trosky 400 budov a dalších 850 učinili neobyvatelnými. Život ztratilo 1750 lidí a 2760 bylo zraněno, většinou těžce. Kromě přístavu lehly v troskách dvě hlavní nádraží i se svým okolím a rozestavěná německá ponorková základna. 

Marseille, Mariupol. Ty obrazy se navzájem překrývají. Ještě nedávno bych kolem sebe viděla jen středomořský přístav ve slunci, nic víc. Možná bych tudy prošla zahlcena myšlenkami a ani nevnímala okolí. Dnes vidím víc. Vidím přístav v době míru, vybudovaný z trosek, válečnému zlu navzdory. A snad poprvé v životě chápu rozsah slova mír, které nám v dětství tolik  otloukali o hlavu v rámci sovětské propagandy, až ztratilo svůj vzácný obsah. Světu mír, stálo na rudých nástěnkách. Azbukou Mupy mup.      

Teď nám sovětští pohrobci ukradený obsah slova mír vracejí. Vděčni jim za to nejsme.