Magdalena Platzová: Čechoslováci na cestách

Partii, na niž vzpomínám, jsme v létě rozehrály s dámou cestující z Brna do Bratislavy na sraz se svou dospělou dcerou. Měla s ní pokračovat do Budapešti. Slovenka, která žije na Moravě, na venkově. Opálená, elegantně oblečená, štíhlá, blond, mohlo jí být k sedmdesáti, ale vypadala na šedesát. Má čivavu, kterou miluje (ukázala na telefonu) a přítele, který je morous, občas ho má plné zuby. Jenomže čivavě se na vesnici líbí víc než na bratislavském sídlišti.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Dům duše

Její tatínek byl lodníkem. Plavil se na lodích po Dunaji do Černého moře, rodina cestovala s ním. První krůčky, řekla dáma, udělala na palubě. S bratrem mávali na posádky míjejících šífů a jugoslávští loďaři jim házeli americké žvýkačky. Pak je ale vyhodili na souš a otec na rok zmizel, říkalo se, že byl za trest poslán do Ruska. Nikdy se ho na to nezeptala.

Dcera žije v Regensburgu a má dospívající dceru se Syřanem, s nímž už není. Ale jsou přátelé, i s jeho druhou, i třetí rodinou, Vánoce slaví spolu. Vnučku ukázala na telefonu. Krásná, orientální, slovensky prý neumí.

Ve stanici Břeclav se náš hovor přerušil, neboť do kupé vpadl muž, nazvěme ho třeba Bohuš. Mohl by se tak jmenovat. Vysoký, klátivý, s nakrátko ostříhanými vlasy, vpředu mu chybělo pár zubů. Padl na sedadlo s koleny od sebe, v ruce plechovku piva.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Pokušení

Je zamilovaný, ohlásil. Dva roky byl sám, manželka si našla mladšího. Teď poprvé něco krásného zažil. Bydlí v Mikulově. Jede za rodiči do Bratislavy. A je šťastný. Šťastný, opakoval stále dokola. I vzpomínkami na jeho bratislavské dětství, které měly s dámou společné, vždyť také vyrůstala v Bratislavě, prosakovalo jeho štěstí, mezi jmény rybníků Kuchajda a Rohlík, kde se učil plavat. Rostly tam rákosy s černými palicemi, ty krásně hořely, šel z nich čmoud.

To jsou bubáci, řekl brýlatý mladík, co dosud mlčel u okna. U nás v Českých Budějovicích jim říkáme bubáci.

Po cestě zpět mi dělal společnost menší holohlavý pán, Lojzko, šedesát pět let. Na závěr jsme se představili. Narodil se v Praze, kde byl jeho otec – maďarsky mluvící Slovák od Komárna – na vojně. Matka od něj utekla, když byl miminko, do tří let byl v sirotčinci, pak se otec oženil a přijel si pro něj. Macecha zemřela, když mu bylo šest, vychovala ho maďarská babička. Také dvě ženy mu umřely, má na ženské smůlu.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Konečná

Jede do Prahy za kamarádem, se kterým sloužil u pétépáků. Pro ty, co neznají: Pomocné technické prapory byly v armádě sběrným místem pro politicky nespolehlivé brance. Cejch nespolehlivosti se s ním táhl dál, mohl dělat jen špatně placené manuální práce, pokládal v Komárně vodovodní trubky.

Po revoluci se dal na byznys. Začal žvýkačkami, pak si pořídil dodávku, vozil zboží sem tam, taky do Prahy, do automatu Koruna a stánkařům na Václaváku dovážel čabajky vyrobené v Komárně, byl král, všichni ho znali! Na vrcholu měl tři obchody s potravinami, jenže zaměstnanci kradli, nestíhal je ohlídat, dostal infarkt a s podnikáním byl konec. Má 4 bypassy, chodí na dialýzu, v Praze půjde s kamarádem na disko. Vytáhl z náprsní tašky podobenku kučeravého mladíka a plácl se dlaní o pleš: Podívejte, jaké jsem míval vlasy!

Do Česka jezdím jen párkrát do roka a často cítím, jak se od sebe vzdalujeme, moje rodná země a já. Ale ve vlaku z Havlíčkova Brodu do Bratislavy a zpět, mezi Čechoslováky, jsem se cítila doma. Vzpomínám na ně. A věřím, že si také vzpomenou.