Magdalena Platzová: Tma kolem Mikuláše

5. prosinec 2022

Sedím v Lyonu, v setmělém pokoji, nedělám nic. Je kolem půl šesté večer, za okny soumrak. Čerstvý, ještě voňavý, soumrak, který slibuje tajemství. Padá na konci listopadu a kolem Mikuláše a tak útulně do něj svítí vnitřky kaváren a obchodů, v nichž lidé už možná nakupují dárky.

Vánoce budou kouzelné, zas tomu na chvíli věříme a vůbec nevadí, že ze zkušenosti víme, že i tato tma se okouká, vábničky pohasnou a Vánoce nakonec dorazí trochu ušmudlané a pomačkané jako zabalený dárek, který někdo předem prohmatal.

Čtěte také

Vtom zazní z ulice dětský pláč. Dětský pláč ve tmě.

A já najednou stojím s nosem přilepeným na chladné okno v dejvickém bytě svých rodičů a s úzkostí pozoruji, jak se stmívá. Dole přes prostranství se mihne něco bílého a černého a sestřenice zakvičí: už jdou! Načež se mačkáme pod dřevěnou lavicí v kuchyni a v hrůze očekáváme zazvonění. Musíme být velice malé, lavice je nízká. Jsme ještě dlouho před školou, která vše pokazí a vysaje z nás víru v nadpřirozeno. Až mi bude osm let, rozeznám už docela jasně líčidla, spínací špendlíky i vatu namísto vousů.

Teď mám však před očima červené dlaždice, zřejmě poseté drobky. Musí být, nakonec drobení byl jeden z hříchů, které na mne vytahovali každý rok, ve snaze dát Mikulášovi alespoň nějaký materiál a čertovi záminku k chrastění řetězem.

Čtěte také

Muselo být těžké najít pár slušných hříchů na to hodné, klidné dítě s kulatým bříškem a copánky, jímž jsem byla, pokud mne tedy nechávali být a nenutili mne do pórku či kapustiček, nebo mne nechtěli česat. A stejně jsem nemohla dohnat úctyhodný seznam hříchů mé starší sestry, kterou jednou dokonce ďábel přetáhl řetězem, což se díky mně brzy dozvěděly děti z celé čtvrti. Od toho tu bylo kluziště.

Cítila jsem, že sestru obklopuje zář vyvolenosti, lesk toho výprasku dopadal i na mne, ale nezáviděla jsem, na to jsem se příliš bála, upřímně řečeno, strašně jsem se bála toho velkého muže v bílém s knihou, která po otevření hrála, a v níž bylo zapsáno i to o mém drobení. Mikuláš byl jediná konstanta, počet andělů a čertů kolísal. V nejslavnějším roce dosáhl počet pekelníků, kteří se k nám dostavili, asi dvaceti kusů.

Čtěte také

Jednou u nás čert dokonce omdlel, zřejmě si příliš utáhl punčochu. To vše přidávalo na síle spektáklu, před kterým jsme se schovávaly pod lavicí, odkud nás po zaznění zvonku u dveří vytáhli. Srdce v kalhotech, rozmazaný vjem zářivě bílé postavy, za níž cosi řinčí a rachtá. Anděl převlečený za Haničku Vospělovou ze sedmého patra nás nemohl zachránit a naši dospělí už vůbec ne. Zbaběle postávali kolem stěn a s připitomělými úsměvy nás nechávali na pospas.

Jednou jsme si všimly, že Mikuláš má stejné ponožky jako náš táta, který se zdržel v práci. Ale nic jsme z toho nedokázaly vyvodit. Myslet si snad, že Mikuláš není Mikuláš? S tou jeho zázračnou knihou? Se seznamem hříchů, který dokázal vytáhnout dokonce i na Lucku od sousedů? Jak by to všechno věděl! Ó, proradnost rodičů, kterou jsme ve svých dětských srdcích nebyly schopny prokouknout!

Čtěte také

Nadílka byla, čokoláda, mandarinky, pár ořechů s obligátní bramborou či kusem uhlí. Sestra, favoritka pekla, dokonce jednou na dně pytlíku našla odstřižek kůže i s chlupy, zřejmě kus samotného čerta.

Ale o nadílku nešlo. Tajemství, jež se k nám blížilo ve tmě kolem Mikuláše, aby nás nakonec obklopilo a na chvíli spolklo, bylo strašné a velké. Byly jsme vydány na pospas mocnostem nebe a pekla, šlo o naši duši a spásu a nic nevadí, že šlo také jen o drobky.

Na svoje děti jsem nikdy ďábly nevolala, nedovedla bych si úmyslně zahrávat s takovým strachem. Na druhou stranu je mi ale trochu líto, že nic tak silného zřejmě nepoznaly.

autor: Magdalena Platzová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová