Magdalena Platzová: Pražské trofeje

10. květen 2023

Vrátila jsem se z Prahy. Je to už přes týden, ale zážitky se ještě usazují, to méně důležité odpadá, to zásadní zapouští kořeny. Co jsem si přivezla? Knihy. Na každé cestě se jich nabalí několik, s tím se nedá nic dělat. Dost o tom ví můj manžel, který – zatímco já byla v Praze – odjel do New Yorku se čtečkou a vrátil se s kufrem knih.

Já byla tentokrát střídmá. Každý ze tří svazků, které jsem si dovezla, je svědectvím o jednom výjimečném setkání.   

Čtěte také

První je divadelní program k představení Bakchantek v Národním divadle, jež obsahuje kompletní text nového překladu, lépe řečeno přebásnění Euripídovy hry do češtiny. Vytvořili je dva moji přátelé Matyáš Havrda a Petr Borkovec. S oběma jsem v Praze strávila pěkný večer.

Knížka sice zůstala zapomenuta v kapse kabátu, ale nakonec ke mně přece doputovala. Znáte ten obraz svatebního páru od Jana van Eycka? Na zdi, za zády svatebčanů, tam visí kulaté zrcadlo, které v obrácené perspektivě ukazuje scénu zezadu a odhaluje dvě tajemné přihlížející postavy v rámu dveří.

Čtěte také

Nuže, představíme-li si na místě Giovanniho Arnolfiniho třeba Borkovce a na místě nevěsty Havrdu, tou postavičkou ve dveřích bych mohla být já. Neboť – zde ze mne nemluví pýcha – se mi v jednom z mých šťastných životních okamžiků před více než dvaceti lety podařilo přivést ty dva ke společnému stolu v kavárně divadla Na Zábradlí, kde jim režisér Pitínský zadal první společné dílo: překlad Sofoklova Oidipa pro brněnské Hadivadlo.

Neberu to jako osobní zásluhu, ale přesto mne těší, když mne moji přátelé v roli Dei ex machina zmiňují. A jaký je nově přebásněný text? „Své zasvěcené / své vytržené / strhává k běhu / sám běží / strhává k tanci / sám tančí / otřásá jimi / sám třeští / a výkřik střídá výkřik / a jásot jásot střídá…“

Druhá kniha ke mně doputovala též trochu složitě, setkání s překladatelkou Alenou Bláhovou jsme plánovaly od února. Je vlastně podivné, že jsme se osobně viděly poprvé, když jsme skrze své zájmy a literární lásky duše spřízněné.

Čtěte také

Mluvit s Alenou Bláhovou je trochu transcendentní zážitek, je totiž tak zcela prodchnuta tvůrci, s nimiž jako překladatelka žije, že máte pocit, jako by proti vám seděla osobní důvěrnice Rainera Marii Rilkeho, Elsy Lasker Schülerové nebo Lou Andreas Salomé.

Kniha, která mi z naší schůzky zbyla, je Rilkeho životopis Jak znějící sklo od Donalda A. Pratera, který Alena přeložila. Je plná citovaných dopisů a básní, téměř omamná, ale též těžká, nejen proto, že tu jde o životní zápas básníka, který se k tomu nejlepšímu ve svém díle perem doslova prodřel.

Nic mu nebylo dáno zadarmo, a přece píše v dopise příteli: „Věřte mi, že ničím nejsem tak uchvácen jako onou nepochopitelnou, neslýchanou zázračností své existence, jež byla od samého začátku založena tak nemožně, a přesto postupovala od záchrany k záchraně.“ Těžké čtení i proto, že básníkova sklizeň byla zaplacena poměrně velkou měrou ne pouze jeho vlastního utrpení. 

Čtěte také

Pokud je neuvěřitelné, že se naše cesty s Alenou Bláhovou v té malé literární Praze dosud nezkřížily, totéž vlastně platí o třetím setkání, z něhož jsem si odnesla knihu esejí a jiných textů shrnutých pod názvem Pes na Gondole. Roli tajemné postavy ve vypouklém zrcadle zde sehrál společný kamarád, který jejího autora Tomáše Mazala a mne narychlo svolal do Pivovarského domu v Ječné ulici, neboť si byl jist, že se máme seznámit.

S přátelstvím je to podobné jako se psaním, v samých počátcích je lepší o něm nemluvit. Věci jsou příliš pohyblivé, nejisté, a každý pevný úhel pohledu může to plodné hemžení značně ochromit. Takže pozor! Pročítám se prvními texty Mazalovy knihy a je mi jasné jen jedno: každý z nich má své vlastní vypouklé zrcadlo.

autor: Magdalena Platzová
Spustit audio