Magdalena Platzová: Jarní výlet do Médocu

Médoc je rovinatý kus země na sever od města Bordeaux, podlouhlý špičatý poloostrov mezi Atlantickým oceánem a ústím řeky Garonne, jež má podobu dlouhé mořské zátoky a mísí se v ní sladká voda se slanou.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Myší kouzlo

Jsou tu borovicové lesy, hodně rákosu a široké nebe, jež se zrcadlí v kanálech, jimiž krajina připomíná Holandsko. Skutečně je prý hloubili Holanďané, kteří sem byli před staletími pozváni, aby pomohli zemi zůrodnit. Ale to vše je jen na okraj, protože to hlavní jsou v Médocu vinice, nekonečné řádky vinné révy táhnoucí se za obzor.

Na východní straně poloostrova se pěstují nejvíce ceněná vína: Pauillac, St. Julien, Margaux. To jsou jména některých vesnic, v nichž majitelé bourají domy, aby mohli na uvolněné pozemky vysadit révu. Zem je tu vzácná. Hranice, jež určují, zda víno je nebo už není ceněná appelation d´origin controlée jsou přesné, o půl metru dál už neplatí. Je to samozřejmě přehnané, vždyť réva je stejná a totožní jsou i červíci, bakterie, plevel, minerální podloží, voda a slunce, tedy vše, co ovlivňuje výslednou chuť vína. Jak mi řekl jeden místní vinař: platí se za nálepku.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Opravdu zvláštní rozkoš

Mezi vinicemi se v ranní mlze, kterou prosvítá slunce, bělají budovy zámků s věžičkami jako z filmů od Walta Disneyho. Některé vinice jsou obehnané zdmi. Toto je bohatá, opevněná, aristokratická strana Médocu. Vedle ní samozřejmě existuje i ta méně šťastná, kde vinaři opouštějí svoje řemeslo, protože se nemohou prodejem vína uživit. Ale slíbili jsme, že starosti necháme doma.

Na dohled od majáku, který označuje nejsevernější bod pevniny mezi ústím řeky a oceánem, leží městečko Soulac sur Mer. Do dnešní podoby bylo vystavěno na přelomu 19. a 20. století, kdy majetní Evropané objevili blahodárné účinky namáčení do slané vody. Osobitý charakter si uchovalo dodnes. Všechny domy jsou letní vilky z červených cihel s velkými okny a pestře omalovanými balkóny, okenicemi a dřevěnými štíty. V zahradách kvetou světle žlutá oblaka mimóz, jejich vůně je cítit zdaleka.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Terezka jde do Compostely

Hlavní ulice končí pláží a je obsazena restauracemi a obchůdky se suvenýry, které jsou mimo sezónu zabedněné, stejně jako většina vilek. Nevím jak vy, ale já tuhle melancholii opuštěných míst miluju.

Pláž je ohromná a prázdná, kromě jakýchsi bagrů, které v dálce popojíždějí sem a tam. Zřejmě vrací do moře písek, který západní vítr a vlny nepřetržitě sunou do města. Vypadá to jako dětská hra, ale není. Písek má na tohle městečko zálusk.

Výmluvně to dokazuje příběh místní baziliky. Ve starém místním jazyce, gaskonštině, se jmenuje Basilica Nosta Dama de la Fin de las Terras, neboli bazilika Naší paní z konce země.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Město proměny

Byla vystavěna ve 12. století pro poutníky na cestě do Compostelly, kteří se tady vyloďovali a pokračovali dál pěšky. Skýtala přístřeší sbírce relikvií, dovezených údajně svatou Veronikou, která sem připlula přímo ze Svaté země. Ta nejdůležitější, která prý dala městečku jméno, bylo několik kapek mléka z prsou Panny Marie. Dále tu byla svíčka nesená andělem při zrození Ježíška, nebo židle svaté Veroniky, která zde prý v roce 70 zemřela.

Ale ani zázračné rekvizity nepomohly proti síle oceánu. Celá původní vesnice i s bazilikou byla po každé bouři pohřbena v dunách a zalita vodou. Byl to neustálý zápas. A když do toho přišly ještě náboženské války, místním už nezbývalo sil. Přestěhovali svá obydlí o několik kilometrů dál na východ a baziliku nechali být. Na starých rytinách je vidět, jak z dun porostlých borovicemi trčí jen věž se zvonem, který se při špatné viditelnosti používal k navigaci lodí. Až v druhé polovině 19. století nechal biskup z Bordeaux vzácnou památku vyhrabat a opravit, což trvalo něco přes 50 let.