Magdalena Platzová: Osamělý pěšák z bronzu
Tuto báseň napsal budoucí generál Charles de Gaulle, když mu bylo necelých osmnáct let:
Chtěl bych zemřít na válečném poli,
mou duši by zpíjela omamná seč
tím jasným chvěním, jež tomu, kdo se bije,
uštědří mužný, zářivý meč.
Měl by být večer. Den, který zmírá
odlehčí břímě tomu, kdo jde též,
večerní závoj je mu rubášem.
A z nebe vane mír, jež plní
oči i srdce klidem hvězd.
A chtěl bych ten večer, bojem rozdrcen,
u hlavy Slávu mít,
jež předvede mi moji skvělou vlast.
A na čelo moje smrtí zmrazené,
vtiskne mi horoucí polibek snad.
V tom věku si člověk představuje smrt jako romantickou záležitost, opředenou až erotickým tajemstvím. Proto nepřekvapuje, že historičtí atentátníci byli většinou mladí.
Čtěte také
Alexander Berkman, například, o němž jsem napsala knihu Anarchista. V době pokusu o vraždu pittsburgského industrialisty Fricka mu bylo devatenáct let. Sante Geronimo Caseiro, který zavraždil francouzského prezidenta Sadi Carnota, tomu bylo dvacet. Nebo Gavrilo Princip, který střelbou na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda d´Este a jeho ženu Žofii Chotkovou v roce 1914 v Sarajevu, de facto spustil první světovou válku.
Nedávno jsem navštívila Bělehrad a pevnost Kalamegdan, která se, obklopena parkem, tyčí nad soutokem Sávy a Dunaje. Narazila jsem tam na výstavu o Sarajevském atentátu a uvědomila si, jak málo a špatně jsme se ve škole učili o této události, která u nás Čechů snad rezonuje jedině s první větou Švejka: „Tak nám zabili Ferdinanda.“ A také, jak různorodý posmrtný život Gavrilo Princip vedl a dosud vede v zemích bývalé Jugoslávie.
Čtěte také
Za Jugoslávského království byl bojovníkem za svobodu. Nacisté strhli jeho pamětní desku na nábřeží řeky Mljacky v Sarajevu a chorvatští Ustašovci popravili jeho mladšího bratra. Tito jej opět prohlásil za hrdinu, tentokrát za levicového revolucionáře a bojovníka proti germánským dobyvatelům.
Když Srbové začali v roce 1992 ostřelovat Sarajevo, i tato deska zmizela. Protože Gavrilo byl národností Srb. A už jím bohužel zůstal. S narativem, který překroutil skutečnost a z příslušníka organizace Mladá Bosna, v níž společně bojovali za svobodu Srbové, bosenští Muslimové i Chorvaté, udělal nacionalistického Srba, přišel jako první Slobodan Miloševič.
Čtěte také
Když se v Sarajevu chystala vzpomínková akce ke stému výročí atentátu, místní Srbové se odmítli zúčastnit a udělali si trucpodnik ve Východním Sarajevu, kde odhalili Principovu sochu. Následujícího roku byla dvoumetrová podoba muže, jehož většina Evropy vnímá jako teroristu, slavnostně odhalena i v Bělehradě. Srbský mučedník. Smutný, osamělý pěšák z bronzu.
Ale kdo byl opravdu Gavrilo Princip? Chlapec z bosenského venkova, odmalička sužovaný tuberkulózou, který ve škole vynikal v literatuře a psal básně, asi podobné jako generál de Gaulle. Před rakouskými úřady utekl do Srbska, kde chtěl jít bojovat proti Turkům, ale byl pro svou malou postavu a slabost odmítnut. Major Tankosič, člen organizace za osvobození Srbska Černá ruka, jej místo toho naverboval do skupiny šesti atentátníků – z nichž nejmladšímu bylo sedmnáct let.
Čtěte také
Za zmínku stojí, že organizátoři atentátu, včetně Tankosiče, byli ještě během války Srbskou vládou odsouzeni za vlastizradu a popraveni.
Atentát se zdařil až napodruhé – a vlastně náhodou. Gavrilo měl po činu spolknout tabletku kyanidu, ale ta nezafungovala. Coby neplnoletý nebyl popraven, ale byl odsouzen na doživotí a čtyři roky hnil za živa v Malé pevnosti v Terezíně, na samotce, bez okna, v okovech. V roce 1918 zemřel na tuberkulózu kostí. Takhle si asi, chudák, polibek slávy nepředstavoval.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
