Magdalena Platzová: Pod vlivem ženské odvahy

14. říjen 2024

Největší audioportál na českém internetu

Íránské ženy stojí v první linii protestů a bojují proti represivním složkám (Teherán, Írán) | Foto: Social Media / Zuma Press / Profimedia

Magdalena Platzová: Pod vlivem ženské odvahy

Dlouhé ženské vlasy ve větru, vztažené ruce v gestu vítězství a hořící kusy hadrů, v nichž lze rozeznat hidžáby, jimiž si íránské dívky a ženy musí zakrývat vlasy, krk a hruď. To jsou symboly povstání, jež pod heslem „žena, život, svoboda“ propuklo v Íránu před dvěma lety a v nějaké formě trvá dodnes.

Začalo spontánní reakcí na smrt třiadvacetileté studentky Mahsy Aminiové, kterou si 15. září 2022 vzala na mušku íránská mravní policie, protože neměla správně uvázaný závoj. 16. září Mahsa podlehla následkům násilí, které nikdy nebylo vyšetřeno.

Čtěte také

A studentský protest se rychle rozrostl v revoluci, jež zachvátila celou zemi.

Žena, život, svoboda. To je přesně to, co osoby, muži jim říkat nebudu, které ovládají dnešní Írán, nenávidí. A to tak, že neváhají střílet do vlastních dětí, zavírat je a odsuzovat na smrt.

Odkud se ta nenávist bere? Copak nemají matky, ženy, dcery? Ale ano, mají. A právě o tom je nový film íránského režiséra Mohammada Rasoulofa Semínko posvátného fíkovníku.

Čtěte také

Tahle nenávist, to je strach. Osoby, které v Íránu vykonávají moc, díky nimž tamní teokratický režim může existovat, jsou tak zapletené do sítě lži a tolik po právu nenáviděné, že dobře vědí: Kdyby se bota, která dnes drtí, často doslova, těla a životy jejich dětí, jen trochu nadlehčila, byly by smeteny.  

Jako každý totalitní režim je i tento strachem úplně prosáklý, násilnou reakci vyvolává vše, co se vymyká nebo může vymknout kontrole: dívčí vlasy, svoboda slova, tělo, láska. Na mysli mi tane postava bigotního kněze z Maupassantova románu Život, jenž v záchvatu nenávisti rozdupe fenku s právě narozenými štěňaty.

Čtěte také

Také umění může být podvratné a stejně jako sex je třeba je podřídit účelu. Pokud si umělec nedá říct, lze jej vsadit do vězení, zbičovat, vzít mu pas. Zabít jej by bylo jistě nejlepší, ale pokud má ve světě jméno, je to ošemetná věc. Tak silný v kramflecích si íránský režim zřejmě nepřipadá. 

Režisér Rasoulof jméno má, je autorem mnoha oceňovaných a k íránskému režimu kritických filmů, z nichž většina byla v Íránu zakázána. Ale teprve jeho poslední film Semínko posvátného fíkovníku jej po více než desetiletí šikany, soudů a opakovaného věznění, donutil opustit zemi.

Čtěte také

Premiéru měl v Cannes za účasti režiséra, jenž několik týdnů před tím, pěšky, přes hory, utekl z Íránu. Ovšem ne proto, aby se ukazoval na červeném koberci – jak možná vyplývalo z některých novinových titulků – ale aby unikl osmiletému vězení. Rasoulof usoudil, že bude své zemi prospěšnější na svobodě. „Je ještě hodně příběhů, které chci vyprávět,“ říká, „a to mne přesvědčilo, abych Írán nakonec opustil. Chci pokračovat v úkolu, který jsem na sebe vzal, totiž zpřístupňovat divákům po celém světě příběhy z Íránu. A ty mohu vyprávět odkudkoli.“

Počátky povstání íránských dívek a žen Rasoulof sledoval z vězení a právě tam umělecky počal svůj poslední film, jak říká. Pod vlivem neuvěřitelné ženské odvahy, která má v íránské kultuře hluboké kořeny. Výsledek v sobě spojuje kvality mrazivého dokumentu, kde se používá autentických, na telefony natočených záběrů policejního násilí, napínavé detektivky, psychologického dramatu a umělecké alegorie. Filmové obrazy mají krásu a smyslnost velkých uměleckých děl.

Čtěte také

V tomto příběhu o ztrátě morální integrity a o strachu, který jednoho funkcionáře režimu nakonec obrátí proti vlastním dcerám a manželce, dokazuje autor skoro nemožné: zpracovat umělecky události, které probíhají v podstatě právě teď. Bez časového odstupu vzniklo dílo, které samo není časem podmíněno.

V tom je Semínko posvátného fíkovníku blízké jinému pozoruhodnému a srdcervoucímu filmu ze složité současnosti: Zelené hranici Agnieszky Hollandové.

autor: Magdalena Platzová