Adam Borzič: Smysl disciplíny v duchovním životě

Ačkoliv mi celkové vyznění rozhovoru s Matějčkovou není blízké, právě tato věta mě přivedla k hlubšímu zamyšlení nad rolí disciplíny v duchovním životě – a za to jí patří dík.

Čtěte také

Adam Borzič: Empatie není slabost, soucit je síla

Slovo disciplína má v běžném jazyce nádech vojenské přísnosti; často si ji spojujeme se sebekázní, ctižádostí a vytrvalostí. Ve svém původním, latinském významu však označuje především ochotu učit se. A každé skutečné učení, ať už jde o běhání, studium jazyků nebo meditaci, je vždy spojeno s rytmem, pravidelností – a tedy i s určitou formou disciplíny. Chceme-li se něčemu naučit, bez ní se neobejdeme.

V náboženském smyslu bývá disciplína spojována s askezí. Dějiny spirituality, přinejmenším na Západě (ale do jisté míry i na Východě), jsou dějinami askeze. Zajímavé však je, že právě mezi velkými mystiky se objevují i kritické hlasy vůči askezi. Za určitých okolností totiž může vést nikoli k osvobození, ale k posílení ega. I proto ji problematizoval například Mistr Eckhart. A zřejmě proto svatá Terezie z Lisieux zlomila důtky.

Čtěte také

Adam Borzič: Evropo, probuď se!

Ostatně i Ježíš zpochybnil veškerý náboženský legalismus. Buddhova „zlatá střední cesta“ je pak odmítnutím přepjaté askeze své doby. Ani jeden z těchto duchovních velikánů by však nezpochybnil význam disciplíny – pokud je chápána správně: jako prostředek na cestě, nikoli jako její cíl. Neboť střed duchovní cesty musí zůstat prázdný – otevřený Tajemství.

Tibetský mistr Čögyam Trungpa považoval disciplínu za nedílnou součást cesty spirituálního bojovníka. Duchovní bojovník ale není vojákem – násilí mu není vlastní. Jeho boj spočívá v odvaze být otevřený světu, v radikální otevřenosti soucitu a představivosti. Trungpa učil, že skutečná odvaha vyvěrá z měkkého, zranitelného místa v srdci. V tomto světle se disciplína podobá spíše umělecké formě – jejím směrem je otevřenost. Bez soucitu, včetně soucitu k sobě samému, se disciplína snadno promění v tvrdost a pýchu.

Čtěte také

Adam Borzič: Proroctví Šambaly a statečná biskupka

Zkušenost duchovní praxe nás učí, že ne vůle, ale soucit je tím, co nás dlouhodobě formuje. Rozhodnutí žít pro druhé vychází z citlivosti vůči světu – a tuto citlivost je třeba probudit i vůči sobě. Jen tehdy se naše praxe stává cestou bódhisattvy. Jde o jakýsi mystický kruh: disciplína nás otevírá skutečnosti, a dotek skutečnosti posiluje naši disciplínu. Otevíráme se světu s vědomím zranitelnosti – a srdce se otevírá. Bez této dimenze jsou všechny modlitby, rituály a meditace prázdné.

Tento pohyb však musí být svobodný – nesmí být břemenem. Jak krásně o tom mluvil sám Ježíš. V takové disciplíně je přítomna radost a lehkost, i když zahrnuje i vědomí bolesti a utrpení.

Vidíme, že spirituální pojetí disciplíny může být na hony vzdálené vojenské přísnosti. Bódhisattvova disciplína čerpá z něhy a bdělosti, nikoli z tvrdosti – ani vůči sobě. Není neurotická, nevede k poslušnosti, ale k otevřenému vědomí. Je vnitřní a naslouchá hlubším pohybům srdce.

Čtěte také

Adam Borzič: Via Creativa

Teoložka Dorothee Sölle napsala strhující esej Fantazie a poslušnost, v němž tvrdí, že po Osvětimi už „poslušnost“ není nevinným pojmem. Proti světu poslušnosti, který dovedl mnohé zbožné katolíky i evangelíky až do řad NSDAP, postavila fantazii – schopnost soucítit a představit si lepší svět. Ježíš je pro ni tím, kdo měl odvahu věřit své vizi Božího království a podle ní jednat – i za cenu, že vypověděl poslušnost dobovým autoritám.

Disciplína ve spiritualitě nezbytně vyžaduje nejen soucit, ale i odvahu představivosti. Zenový mistr Norman Fischer učí, že cesta bódhisattvy je cestou velké představivosti. Disciplína, která vyrůstá ze soucitu a fantazie, se stává tvořivým prostředkem – pomáhá vtělovat naši vizi a objevovat duchovní prostor. Tento prostor je však zcela otevřený, nelze ho vynutit. Leží za hranicí úsilí. Je milostí. A právě proto je duchovní disciplína vždy paradoxem.