Adam Borzič: Duše léta

Země, která v zimě bdí a soustředěně naslouchá svému nitru, a moudří spolu s ní, se v létě odevzdává — roztéká se do polí, řek, voňavých luk a proudů teplého vzduchu. Její vědomí se rozprostírá, jako by opouštělo tělo a spojovalo se s hvězdami, kterými je poseta obloha.

Čtěte také

Adam Borzič: Smysl disciplíny v duchovním životě

V této době se vyplatí v noci pozorovat oblohu. Zvlášť v červnu kolem slunovratu. Nejlepší je vyzkoušet experiment matematika a kosmologa Brinna Swimma, který radí, abychom si lehli do trávy, a pozorovali hvězdné nebe, a zkusili si uvědomit, že se možná nedíváme nahoru, ale dolů, do kosmické propasti. 

Letní čas je extatický: tělo se raduje, duch se rozlévá, stírá hranice. Proto jsme v létě často neklidní, přemoženi touhou po dálce, po moři, po změně. Naše duše, spojená s rytmem země, hledá dotyk nekonečna.

Čtěte také

Adam Borzič: Empatie není slabost, soucit je síla

Ale jak vědí všichni mystici, každá extáze vrhá stín. V tom, co kvete, už dřímá smrt. Slunce, které ozařuje všechno bez výjimky, může spalovat. V naší epoše, která prochází klimatickou změnou, se vynořuje obzvlášť děsivý aspekt sluneční záře. Léto – to je taky sucho, popraskaná kůže stromů a půdy, to jsou vrásky na její tváři, vyprahlost a žízeň, lidí i dalších živých tvorů.

Italský básník Giuseppe Ungaretti psal o římském baroku coby stylu vrcholného léta: „Baroko je něco, co vyletělo do povětří, co se roztříštilo na tisíc kousků: je to nová věc, která byla z tříště znovu poskládána a která znovu dosáhla celistvosti, pravdy. Léto dělá totéž, co baroko: drtí na prach a obnovuje tvar.“

Čtěte také

Adam Borzič: Evropo, probuď se!

Barokní dynamika července je kontrastní a dramatická jako letní bouřka. Život ve svém výšlehu zahrnuje i svůj pád. Na jihu fíky zrají, tráva žloutne, květy vadnou dřív, než dozní zpěv cikád. V opulentní nádheře léta lze cítit zvláštní melancholii. Její jehla mi probodla srdce mnohokrát.

Často mě to přepadávalo vždy odpoledne na rodném Jadranu, když neklidné moře zahaloval sluneční opar. Slunce zacházelo s mořem jako v slavné Rimbaudově Věčnosti. Takové bodnutí krásy. Jediný okamžik. Krůpěj okamžiku těhotná – na vteřinu – nesnesitelným steskem života. Později se mi v takové okamžiky vybavovala úchvatná myšlenka islámské mystiky, že tento hlubinný stesk je voláním božství v nás, je soucitným povzdechem absolutna, které touží po rozpoznání sebe samého v zrcadle světa.

Čtěte také

Adam Borzič: Proroctví Šambaly a statečná biskupka

O něco jemnější odstín má melancholie srpna. Na tyhle Holanovy verše často myslím, když se probouzím do mladého srpnového rána: „První oříšky srpna. Vřes. Mlha. / Slunce je jako kuří řiť / mezi dvěma horami. / Dřevěná hudba háje dolichotila se / až k rudnoucímu listí, / a když neobstála, sočí na vítr větrem.“ 

Pozdní léto přináší jisté smíření. Od erotické extáze počátku, přes ambivalentní žár středu doputujeme k jemnější hudbě na sklonku léta. Zralost zahrnuje přijetí pomíjivosti. I svůj střední věk nazírám jako věk pozdního léta. Jako by se svět pomalu skláněl, usedal k zemi, zpomaloval dech. Vzduch je měkčí, stíny delší, světlo má místy jantarový odstín. I duše odhaluje novou kvalitu: ne už dychtivost po spojení, ale klidné spočinutí v přítomnosti. Ovoce těžkne na větvích, pole mlčí po sklizni, a i vnitřní krajina ztichne. Je to čas díkuvzdání….

Čtěte také

Adam Borzič: Via Creativa

Letní svět je zranitelný, odkrytý, tak bytostně tělesný — a zároveň prostoupený světlem. Zelená spiritualita, která se vynořuje z bolesti naší doby, mě učí naslouchat zemi právě takto: jako živému, dýchajícímu a zranitelnému bytí. Jako tělu, jehož jsme součástí. Moje mystická duše si to v létě uvědomuje mocněji.