Adam Borzič: Tma

V tomto období jsme vnímavější k niterným obsahům, i když se to často neobejde bez stínu — v podobě zvýšené úzkosti, posmutnělosti či tísnivých pocitů.

Čtěte také

Adam Borzič: Jak nevyhořet ze soucitu

Jakkoli nás moderní dualismus bezděčně přesvědčuje, že temnota je skrytý nepřítel, bez tmy není života. Tma je v mateřském lůně, z něhož přicházíme na svět. Je v semenech, která se rodí v černé zemi. Je v nočním spánku, během něhož se tělo i duše regenerují. Tma není protikladem světla, ale jeho dělohou. Bez ní by světlo nemělo kde vzniknout.

Naše civilizace se však, přinejmenším od dob osvícenství, tmy skrytě obává. Uctívá viditelnost, záři, rozum, průhlednost. A přitom zapomíná, že žádné světlo neexistuje o sobě – že každé vychází z temnoty. Ale strach z tmy má starší kořeny. Dualistické náboženské systémy, od manichejců až po některé proudy křesťanství, spojovaly tmu se zlem. Světlo bylo doménou Boha, tma říší Odpůrce. A přitom „Já tvořím světlo i tmu“ praví v Písmu Hospodin. A v tom verši je skryto tajemství jednoty protikladů, které Západ zapomněl.

Čtěte také

Adam Borzič: Duše léta

Zdá se, že tmu u nás v úctě drželi jen mystikové. Dionýsios Areopagita hovořil o propastné tmě božství, do níž vstupuje ten, kdo se o něm vzdá všech představ. Böhmovo „bezedno“ má také barvu tmy. Svatý Jan od Kříže velebil temnou noc duše, v níž se člověk očišťuje od klamů a poznává Boha přímo bez forem. A neznámý anglický mystik nacházel božství v Oblaku nevědění, v němž se rozplývá veškerá pojmovost a zůstává jen nevyslovitelné bytí.

V čarodějnické tradici střeží tmu bohyně Hekaté, vládkyně křižovatek, přechodů a prahů mezi světy. Jejími rituálními nástroji jsou pochodeň, klíče, dýka a důtky — čtyři archetypální emblémy moci, které vyprávějí o jejím dvojím poslání: ochraňovat a zasvěcovat. Pochodeň osvětluje cestu v temnotě. Klíče otevírají brány mezi světy — mezi vědomím a nevědomím, mezi životem a smrtí, mezi člověkem a ostatními bytostmi. Dýka je nástrojem rozlišování, odřezávání iluzí, přetínání pout, která brání růstu. A důtky připomínají, že zasvěcení bývá bolestné: že tma není jen útěšná, ale i náročná; vede skrze zkoušku a odevzdání.

Čtěte také

Adam Borzič: Smysl disciplíny v duchovním životě

Hekaté je temná i zářící, děsivá i mateřská. Je průvodkyní duší v okamžiku smrti, ochránkyní čarodějnic, porodních bab a poutníků noci. Její přítomnost cítíme všude tam, kde se staré hroutí a nové se teprve rodí, kde stojíme na prahu proměny. V jejím světě není tma hříchem, ale svatyní. Učí nás, že projít temnotou znamená být znovu zrozen.

Tma je mateřská, konejšivá i drsná. Objímá i zasvěcuje. V jejím klíně se rodí i umírá, v ní vzniká světlo i poznání. Tma v sobě nese také erós – je tradičně časem milování. Ale je také zrcadlem našich stínů. Ve tmě se objevují démoni, kteří přes den mlčí, nezpracované obavy, dávné rány a skryté touhy. Tma je tedy velké projekční plátno lidské duše: to, co do ní nevědomky promítáme, se v jejím tichu zhmotní. Proto je tma místem pravdy.

Čtěte také

Adam Borzič: Empatie není slabost, soucit je síla

Někteří se jí bojí, protože odhaluje to, co den přikrývá. Ale právě tím je léčivá. Bez konfrontace s vlastním stínem nemůže nastat proměna — ani osobní, ani kolektivní. Tak jako Země potřebuje noc, aby mohla dýchat, i naše duše potřebuje temnotu, aby mohla zrát. Ponořit se do tmy a nechat se jí vědomě zasvětit znamená vstoupit do prostoru, který přesahuje naše představy, úzkosti i ambice zplozené denním světlem. Tam, kde světlo ustupuje, mizí i kontury ega – a zůstává jen otevřená propast bytí, pulsující ticho, z něhož vše povstává.

Naši dobu bychom mohli nazvat soumračnou, ale tím bychom opět uvízli v patriarchálním dualismu. Válečné běsy, ničení přírody, zatýkání imigrantů – to vše se odehrává za bílého dne, v záři reflektorů pod zástěrkou „řádu“ a „bezpečí“. Ti, kdo rozsévají násilí, se často zaklínají světlem: světlem pravdy, světlem civilizace, světlem národa. Jenže právě to světlo, které odmítá svůj stín, se stává oslepujícím. Dualistická logika, podle níž „temní“ jsou vždy ti druzí, rodí rasismus, kolonialismus, patriarchát i ekologické vykořisťování. Bílý rasismus má kořeny v archetypálním odmítnutí tmy — v neschopnosti přijmout hloubku, nejasnost, tělesnost, smíšenost, samu Zemi.

Čtěte také

Adam Borzič: Rituál sluneční dítě

Chceme-li se z planetárního marasmu vynořit, potřebujeme se do tmy nejprve zanořit. Vědomě prožít temnotu – ne jako opak světla, ale jako jeho původní dělohu. Potřebujeme se učit nevědění, tichu a přítomnosti, která rozpouští zpupnost izolovaného já. Tma nás učí slyšet, co světlo přehlušuje. V jejím mateřském prostoru, ve vyprázdnění od dosavadních civilizačních představ, se může zrodit nová odpověď na krizi: nikoli z ambice, ale z pokory vůči tomu, co je.