Adam Borzič: Duchovní odkaz Ivana Štampacha

Tato ranní úvaha je v pořadí už třetím textem, který věnuji velkému a vzácnému člověku Ivanu Štampachovi, jenž zemřel letos 10. ledna v nedožitých osmdesáti letech. Intenzita mého psaní vyjadřuje, jak neskutečně blízkým a důležitým člověkem pro mě byl. A soudě podle množství nekrologů i počtu návštěvníků posledního rozloučení, které proběhlo v Obci křesťanů, nejsem sám, kdo tuto ztrátu hluboce cítí.

Čtěte také

Adam Borzič: Moudrost nedokonalosti

Ivan Štampach byl teolog a religionista, původně římskokatolický kněz a dominikánský řeholník, který později odešel do starokatolické církve, z níž se posléze také vytratil. Specializoval se na nové náboženské směry, na téma zneužívání autority v náboženství, na spiritualitu a mezináboženský dialog.

Byl však také plodným politickým myslitelem, jak ve svém nekrologu připomněl Jakub Patočka v Deníku Referendum. Napsal řadu odborných i esejistických knih, založil katedru religionistiky v Pardubicích a dlouhodobě se věnoval problematice lidských práv v Českém helsinském výboru, kde spolupracoval s Annou Šabatovou. S ní ostatně sdílel i zkušenost komunistického vězení, v němž strávil několik let za „pokus o opuštění a podvracení republiky“.

Čtěte také

Adam Borzič: Tma

Tato suchá data však nevystihují, kým Ivan byl – a to nejen pro mě a pro jeho blízké přátele, ale i pro řadu duchovně hledajících lidí, kterým po léta poskytoval útěchu, orientaci a inspiraci.

V první řadě byl svobodným člověkem. Svoboda – to bylo povětří, které dýchal každodenně. I v osobním životě nesnášel manipulaci a jakýkoli náznak donucení, což se na sklonku jeho života někdy projevovalo i poněkud svérázným způsobem. Především však byla svoboda pro Ivana kategorií duchovní. Odmítal obraz Boha coby kosmického diktátora a náboženství jako nástroje kontroly – odtud pramenily i jeho církevní kontroverze.

Čtěte také

Adam Borzič: Jak nevyhořet ze soucitu

Svoboda pro něj nebyla ideologickým heslem, ale základní podmínkou duchovní existence člověka. Právě nastavení ho vedlo k mystickému pojetí náboženství a k otevřenosti vůči rozmanitým svobodným duchovním proudům – ať už šlo o svobodné zednářství, Steinerovu antroposofii, nebo v posledních letech zvlášť akcentovaný mahájánový buddhismus, jehož objevy jsme spolu intenzivně sdíleli.

Duchovně aristokratický pól svobody byl u Ivana vyvažován ohromnou laskavostí, která se skrývala za jeho plachostí a diskrétností. Bez jakékoli okázalosti pomáhal lidem – známým i neznámým – kolem sebe, a právě kvůli této štědrosti se čas od času dostával i do finančních potíží. Ke konci života mu mnozí tuto jeho otevřenost a velkorysost opláceli, nebo ji alespoň instinktivně rozpoznávali a oceňovali.

Čtěte také

Adam Borzič: Smysl disciplíny v duchovním životě

Sociální pól jeho duše byl přitom bytostně spjat s jeho spiritualitou. Ivan mě učil, že spiritualita nemůže být oddělena od soucitu. Že kontemplace, která nevidí bolest světa, se snadno proměňuje v duchovní narcismus. Měl hluboký smysl pro solidaritu s chudými, vyloučenými a všelijak marginalizovanými. Často psal a mluvil o mystice a vzdoru – o duchovní cestě, která zůstává bdělá vůči nespravedlnosti a nenechá se ukolébat pohodlným klidem.

Spirituálním odkazem Ivana Štampacha je tak doširoka otevřená mystická duchovnost, která neztrácí angažovaný zájem o svět a čerpá z bohatství řady duchovních proudů, aniž by je povrchně mísila. A jakkoli Ivana církevní křesťanství hluboce traumatizovalo, právě spojení mystiky a sociální citlivosti, svobody a soucitu ukazovalo, jak hluboce zůstával křesťanem. I jeho druhé milované náboženství – buddhismus – poznával zvláště skrze školu Čisté země, jež se vyznačuje jistými teistickými rysy a jejíž vyznavači věří v nekonečný soucit Buddhy nekonečného světla, Amitháby.

Čtěte také

Adam Borzič: Empatie není slabost, soucit je síla

V posledním roce a půl jeho života se přede mnou otevřela ještě jiná, hlubší dimenze jeho bytí. Když po zdravotním kolapsu začaly slábnout jeho kognitivní schopnosti, bylo to zpočátku nesmírně bolestné. Avšak v čase, kdy už Ivan nemluvil a byl připoután na lůžko, se jeho přítomnost zvláštním způsobem projasnila. Z jeho vyhublého těla i z očí vyzařovalo světlo. Tiché. Smířené. Místy extatické. Jako by se tehdy rozsvítilo srdce, které se vysvléklo dokonce i z velkého intelektu a odevzdalo se Světlu.

Ivánku, měj se v těch světlených končinách blaze…A díky za všechno!