Petr Šourek: Odluka vědy od spásy

23. červenec 2025

Roku 1615 se Galileo Galilei pokusil diplomaticky rozšířit prostor pro vědecké bádání. Církev podle něj nemá do fyzikálního zkoumání vesmíru zasahovat. Proč? Vědec Galilei: protože věda zkoumá podružné věci!

Galileův argument zní dnes kacířsky. Nebo přinejmenším bizarně. Jak to Galilei myslel?

Čtěte také

Věda zkoumá věci podružné ve srovnání s úkolem, který má církev. Ta má na starosti spásu lidských duší. Galilei církevním hodnostářům radí, ať se soustředí na projekt spásy. Co se kolem čeho točí, ať přenechají odborníkům. Zkoumání nebeské mechaniky je podružný problém, který nikoho nespasí!

Galilei cituje vysoce postaveného preláta, který se nechal slyšet, že „duch svatý nemá v úmyslu nás učit, jak se točí nebe, ale jak se dostat do nebe (come si vadia al cielo, e non come vadia il cielo)“.

Galilei byl schopný diplomat. Couvá, ale tím vytlačuje oponenty do patřičných mezí. Chce odluku vědy od církve. Ano, říká Galilei, věda je podružná, protože nikoho nespasí, ale aspoň ji církev může nechat na pokoji. A chce odluku vědy od spásy: věda má nižší status, ale ať je tedy vyňata z projektu spásy, kterému se církev snaží všechno podřídit.

Čtěte také

Zní to skoro ironicky, když Galilei vyzývá vznešené teology, aby nechali skromné přírodovědce hádat se mezi sebou a nesnižovali se k přízemním dohadům druhořadých věd (alle più basse ed umili speculazioni delle inferiori scienze). 

Galileiho čára

Bacha, odluka vědy od církve neznamená oddělení víry od rozumu. Galilei nebere církvi její logiku, natož raison d'être. Církev je podle něj garantem racionality.

Divíte se: církev a racionalita? Víra je přeci opakem racionality?!

Čtěte také

Ne tak zhurta.

Pro věřící je racionální obětovat maximum času a sil tomu, co církev učí, že vede ke spáse a životu věčnému. Věčná blaženost má (řečeno utilitaristickým slovníkem současné vědy) nekonečně vysokou utilitu. Ve vztahu k zisku věčné blaženosti (all'acquisto dell'eterna beatitudine) se pak naše investice pozemského času musí jevit nepatrnou. 

Nechci vás děsit, ale stejným kalkulem dostanete nekonečnou ztrátu: kdo zanedbá církví předepsané povinnosti, riskuje ztrátu života věčného. To znamená nekonečnou ztrátu. Musí se bát, že umře jednou provždy.

Čtěte také

V kontextu naděje na život věčný a obavy z jeho ztráty je iracionální věnovat se vědě. Zkoumání pohybu nebeských těles je nezodpovědné plýtvání časem. Rozumnější, než si hrát s dalekohledem, je se modlit.

Je to taková rozvaha posledních dnů, ale používáme ji běžně všude tam, kde jde o život – je to logika předběžné opatrnosti.

Povšimněte si ale, jak to, co považujeme za racionální, vyplývá z toho, čemu věříme, v co doufáme nebo čeho se bojíme.

Čtěte také

Galilei neupírá církvi racionalitu, žádá ovšem, aby byla konsekventní a nezasahovala do zkoumání přírody. Vždyť ona sama mu hlubší význam nepřipisuje. Galilei žádá odluku vědy od spásy, a to rovnou z moci církevní autority. Dobře ví, proč je lepší se držet od projektu spásy co nejdál. Viděl sám, že kde jde mnohým o život, jde často jednomu taky o život. Od upálení Giordana Bruna uplynulo pouhých 15 let.

„Jak může být názor heretický a netýkat se spásy duše? (Potrà, dunque essere un'opinione eretica, e nulla concernente alla salute dell'anime?)“ - ptá se Galilei. Církev chce ochránit věřící před astrofyzikálními  „dezinformacemi“, které je vedou do náruče úhlavního nepřítele – ďábla.

Ale jak by mohl ďábel profitovat ze sporů o nebeské mechanice, dokud se do nich církev sama hloupě nezaplete? Teprve tím, že si hraje na arbitra pravdy, se církev zesměšní a pohřbí svou autoritu. Ne, ve fyzice a astronomii nejde o život, říká Galilei, pojďme se o tom v klidu bavit.

Čtěte také

Galileiho čára běží horizontálně. Nad ní se pracuje na spáse lidstva. Pod ní se svobodně debatuje o tom, co víme a nevíme. Nad Galileiho čárou se usiluje o jednotu tváří v tvář smrtelnému nebezpečí. Dole pod ní vám budou tolerovat i nějakou tu kritiku a možná vás ani nenařknou z rozvracení veřejného blaha.

Vidíte ušlechtilou vědkyni, jak napíná síly k záchraně lidstva a stoupá vzhůru nesena dobrým pocitem? Za ní nahoru letí podobně zapálený kolega! Měli by oba vědět, že od Galileiho čáry výš je nečeká věda, ale aktivismus.

autor: Petr Šourek
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.