Petr Šourek: Prostořeký Sokrates
„Kdybych šel do politiky, byl bych už dávno mrtvý,“ říká Sokrates. V sále byste slyšeli spadnout špendlík. Je den po atentátu na slovenského premiéra Fica. V Banské Bystrici hrajeme Sokratovu obhajobu od Platóna.
Dva a půl tisíce let starý text se dál ubírá svým směrem. O aktuální politickou situaci se nestará. Projednává Sokratův případ před athénským soudem.
Okamžik hrobového ticha přesto utkví.
Zamýšlel to někdo? – Ne.
Napadlo to někoho? – Ani v nejmenším.
Hráli jsme to předtím mnohokrát a stejná věta prošla ušima diváků bez povšimnutí. Jarda Dušek, který hraje Sokrata, tu větu pronesl suverénním tónem člověka, který neví, co říká.
Když ji potom opakoval v dalších sálech před dalšími diváky, zdálo se mi, že malinko čeká, co publikum... Ale už nic. Už nikdy nebudeme hrát den po atentátu – tedy doufám. Ta nepostižitelná pauzička, kterou neudělal herec, ale kterou vytvořili diváci, se tak zase vytratila.
Čtěte také
Plný sál přirozeně šumí. Těla se vrtí. A pak najednou ani muk. Jako stádo laní když z křoví zavětří psa. Zatajený dech je výrazem totální pozornosti. A divadlo usiluje o pozornost diváků.
Pardon za ten patetický alibismus: ono divadlo taky bezesporu usiluje o ledacos a nejvíc „o naplnění svého společenského poslání“. Ale abych se neschovával za nadosobní divadlo: to já jako režisér té inscenace usiluju o pozornost diváků. A proto nad tím přemýšlím. Protože největší pozornost vyvolalo Sokratovo prohlášení, kterému jsme žádnou pozornost nevěnovali. Účinek byl přímo neúměrný naší snaze. A to je pro nás – kteří se snažíme lidem něco říct – trochu k vzteku.
Sokrates k divákům promluvil, jako by věděl, co prožívají. O Slovensku však nikdy neslyšel. Platón jeho obhajobu napsal tak dávno, že ve vztahu k současné situaci nevěděl, co mluví.
Čtěte také
Takový rozpor vyvolá údiv, šok.
Podobným způsobem nás fascinují slova kartářek a jasnovidců. Akorát málokdo pochybuje, že to, co říkají, není vykalkulované. Tihle hadači nikdy nezapomínají, ke komu mluví. Jakkoli se snaží vzbudit dojem, že z nich slova mimovolně prýští.
Kněžky delfské věštírny vystupovaly v transu, jako že o sobě nevědí. V zákulisí však pracovalo analytické oddělení. Za úplatu. Ústy věštírny se dělala politika se vší propagandou.
Čtěte také
To Platón je dnes Pýthie jiného řádu. Neúplatná a nikomu nepoplatná. O dnešním stavu světa nic neví a na diváky nebere ohled.
Ještě se do toho ale může vložit dramaturgie, která na diváky hledí a mívá tendenci udělat jim kus co nejpřístupnější. Nemluvím nutně o podbízivosti. Ve starých textech jsou překážky, které dnešního diváka zbytečně odradí. Není hloupé je překlenout.
Jenom se z toho dosti často stává pokus odstranit veškeré tření. Dávní autoři říkají věci, ze kterých konformistům vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Bojí se, aby je to neohodilo. Zfanfrnělé divadlo se pak od dávného autora distancuje: obšírně vysvětluje, že obludnosti, které hlásají psychicky narušené divadelní postavy, nejsou osobní názory herců, že představitelka hlavní role by nikdy žádné dítě jako Médeia nezavraždila...
Čtěte také
Je to komické a navíc to předpokládá, že někdo ví, co autor řekne a komu. A to je předpoklad naprosto lichý.
Lichý, protože ani ti největší znalci současnosti neznají budoucnost. Ta může být méně dokonalá, než by si přáli, právě v oblastech, které jsou jim nejdražší. A jejich touha korigovat minulost nepramení ani tak ze znalosti současnosti jako z představy, že jim patří budoucnost.
Ukázalo se to i v našem případě. Věděli jsme, co po Platónovi opakujeme, ale netušili jsme, co po Platónovi budeme opakovat, dokud nám to sami diváci v Banské Bystrici neřekli.
Čtěte také
A v tom tkví síla Sokratových slov. Že byla nepřipravena, neošetřena, nenaplánována. Na diváky zapůsobila tím, že jim nebyla určena, neohlížela se na ně, nepatřila jim. Toho si totiž na starých textech ceníme nejvíc: že jsou „mimo“, že se nijak neohlížejí na současnou situaci a publikum a prostořece říkají, co bychom jinak neřekli.
Protože ruku na srdce: kdo bychom v té chvíli měli odvahu říct to, co Sokrates?
Nejposlouchanější
-
David Zábranský: O jednom zachraňování života. Radikální moudra ceděná přes roušku čte Václav Neužil
-
Zbožný Tomáš a Blíženci. Dvě povídky Jakuba Arbese
-
Vídeňský hlas Ameriky. Poslechněte si Osudy novináře Ivana Medka
-
Miloš Doležal: Zahradníček a malí Izákové. Povídka o drcení křehkého básníka v žaláři komunistů
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
