Petr Šourek: Děti systému

Píše se to i v průvodcích o naší zemi pro vyjevené cizince: v Česku si sedejte nejdřív tam, kde jsou místa vedle sebe volná. Teprve až se kapacita volných dvojmíst vyčerpá, můžeš si, cizinče, bez rozpaků sednout vedle té krásné slečny na třetím sedadle vpravo u okna a zkusit své štěstí. Až vás na dlouhé cestě potká menší kalamita, poskytneš slečně rámě, kabel k nabíječce, podáš kávu a zapředeš hovor o zemích, které jsi zcestoval, než jste na sebe tak osudově narazili.

Čtěte také

Petr Šourek: Despota

Mnoho štěstí, cizinče. A modli se k tomu českému ateistickému něčemu, aby na místo vedle slečny neměl nikdo místenku.

Lidé bez místenky si dřív nečíslovaně sedali pěkně po jednom, každý sám, jak se sluší, daleko od ostatních. Ale pak přišel internet a s ním generace, která všechno kupuje na internetu. Dráhy nabídly místenku zdarma k jízdence zakoupené na síti. Lidé z internetu si nesedají po jednom bez souseda. Mačkají se v chumlech, kam je vysadily bezplatné místenky. 

Místenka zdarma ohrožuje tradiční samosedství Čechů. Národ bez souseda vyhyne dřív, než náš zvyk UNESCO zanese na seznam nehmotného kulturního dědictví. Žádám proto dopravce, aby přestaly rozdávat místenky. Mladí i bez toho koupí všechno na internetu. Narodili se na síti a v reálném světě provozují jen fyzická rozšíření svých virtuálních existencí. 

Čtěte také

Petr Šourek: Mokrý poldr

Číslo sedadla je digitální jistota ve fluidním světě smyslových požitků. Slečna s mobilem v ruce hledá přidělené místo, na kterém má – ouha – nohy nějakej chlap! Internetová výsadkářka se snáší tam, kam ji usadila globální síť. „Vždy je celý vagón prázdný!“ ohradí se fyzický avatar v šedých ponožkách.

„Tohle je jediné volné místo až do Brna,“ opáčí hbitě slečna. Do moravské metropole je daleko. Za oknem se míhají bezpečnostním pletivem potažené skály. Vagón je dokonale prázdný. „Když jsem kupovala lístek na internetu, bylo všechno plné. Chci sedět na svém místě,“ vysvětluje avatarka algoritmus, kterým se řídí její pohyby.    

Můj avatar neochotně ztahuje nohy z jejího místa. Obouvám se a jdu hledat volné kupé. Problém to není. V celém vagónu sedí jen dvě další fyzické realizace člověka. V souladu s místními zvyklostmi každá zabrala jedno kupé a telefonuje.

Čtěte také

Petr Šourek: Zrcadlová bakterie

Zapadnu do své telefonní kóje a volám kolegovi: „Chápeš to? Celej vagón prázdnej, ji naproti mně posadí nějakej systém a ona si tam dřepne jako...“

Zatáčka, tunel – spojení přerušeno, ale všimli jste si toho taky, kolik věcí lidé dělají bez ohledu na okolní realitu? Zejména když mají v ruce papír, pověření nebo nárok. Prázdný vagón je podle rezervačního systému plný a slečna sedí na jediném volném místě. Možná se vagón před Brnem zaplní a slečna bude za svou důvěru v systém odměněna pohodlným sezením v přeplněném vlaku.

Její důvěra v informace z internetu mě přesto fascinuje. Podle mé zkušenosti v tuhle denní dobu vlak plný nebývá.

Spousta iniciativ na internetu ověřuje informace, které se jim z nějakého důvodu nelíbí. Tihle opravovači informací se nikdy nelíbili mně. Z jednoho důvodu: dělají z lidí blbce, kteří asi všemu, co se dočtou na internetu, bezmezně věří.

Čtěte také

Petr Šourek: Aerosardinky

Jenže teď jsem byl konfrontován s bezmeznou důvěrou v informace, kterým v realitě nic neodpovídá. Viděl jsem sám, jak to vypadá, když někdo virtuální informace nekonfrontuje s okolním světem a věří více systému, autoritě než vlastním očím a uším.

Ale vyřeší slepou důvěru ve virtuálno plošné ověřování informací nějakými fact-checkery? Těžko. Problém je jinde. Dítě systému nechce konfrontovat data s fakty. Dítě systému věří autoritám. Systémy nabízejí svým dětem jistotu – falešnou. Budou se muset spálit, zjistit, že se všemu věřit nedá a že jim nikdo neověří, kolik míst je reálně ve vlaku obsazených.

Do Brna jsem dorazil s nohama na protějším sedadle v prázdném kupé. Ve vagónu bylo sotva deset lidí. Slečna seděla stále sama na přikázaném sedadle u okénka a koukala do mobilu.