Petr Beneš: O kráse páva

Jen s tím místem až příliš ladí. Vlastně není překvapením. A rozevře-li náhodou líně svůj ocas, je to, jako by se staré domy, barokní sochy, pastelové květiny, nebe nad tmavým Hradem decentně ovály manýristickým vějířem.

Čtěte také

Vojanovy sady na Malé Straně patří k nejhezčím a také nejstarším pražským zahradám

Z parku můžeme odejít, kdy chceme, doslova za pár metrů se ponořit do metra a vynořit se v rušných místech, kde anachronickou, netečnou eleganci pávů s mnohem větší agresivitou a vulgaritou, ale i životaschopností nahrazují ocasaté straky.

Páv na Malé Straně mě prostě nepřekvapí. Spíše stvrdí dojem, který z toho místa jako rodilý Pražák už dlouho mám. Je tu krásně. Ale já JSEM jinde. Minulost nějak žije, aspoň v ptákovi, který je tu jakousi věčně přítomnou Emilií Marty, ale žije jaksi pro sebe, bez potřeby přítomnosti, lhostejná k ní.

Jiným místem, kde jsem se v poslední době potkal s pávy, jsou texty americké spisovatelky poloviny 20. století Flannery O´Connor. Na stránkách jejích esejí a povídek se občas exotický pták projde. Pro autorku to nebyla minulost a nedostupná elegance, ale realita. O´Connor, sama dost výjimečná a odlišná třeba už tím, že na jihu USA, kde žila, patřila k jednoprocentní menšině katolíků mezi převládajícími protestanty, totiž měla v pávech zálibu a na své jižanské farmě je chovala ve velkém počtu.

Čtěte také

Jan Němec: Rozhovory člověka a krajiny

Páv byl pro ni vlastně zjevením podstaty spisovatelství, aspoň tak, jak ho chápala ona: objevit v drsném, hříšném, zvráceném, prachem pokrytém prostředí krásu nebo život, což je nějak totéž. A jde to často jen skrze šok, deformaci, pobouření. Ten okamžik, kdy se šedá slepice promění v kus nebe na zemi, kdy se skrze paví oka otevřou okna do skrytého života, kdy se to zjevení stane zcela bez naší zásluhy – páv totiž opravdu nereaguje na naše přání! – tedy takový okamžik se může stát výronem hloubky, skryté v každém místě a čase, v každém člověku.

Stojíme v úžasu. Ta duha pavího ocasu nestrhává pozornost jen na sebe, ale spíše nám umožní konečně se podívat jinak na svět kolem nás. Jestli se v tomto světě otvírají paví pera do takové krásy, kolik toho tady všude může ještě být!

Tak ale může páv promluvit nikoli v kulise barokních zahrad, ale jen tam, kam zdánlivě vůbec nepatří, kde by měly být krůty a slepice a kachny a vůbec něco užitečného. Dívat se na páva může se tam zdát přinejmenším ztrátou tak důležitého času, něčím nepatřičným, podobně jako spisovatelské povolání.

Čtěte také

Radovan Holub: O tajemnosti umění

Ale učí nás to snad dvojímu. Jednak: tam, kde žijeme a v těch, s nimiž žijeme, je ukryto víc, než si myslíme. A potom: asi se to neotevře jinak, než když u toho věrně setrváme, zahledíme se do toho ve smyslu účasti, ponoření se. Říkám si: asi musíme – jakkoli chatrní a křehcí – milovat tak dlouho, dokud neuvidíme v každé slepici páva. A čím víc na něj budeme hledět, tím rychleji nám zase zmizí. Ten ocas se snad totiž definitivně nerozevře před námi, ale konečně v nás. Před očima máme pak stejně šedé věci, denní povinnosti, v očích ale celou škálu barev a lesku. A jistou dávku bolesti. Vždyť ten rozpjatý vějíř naše smysly, rozum, srdce napíná do krajnosti.

A kdybychom náhodou měli strach, že utíkáme do idyly a nečelíme problémům světa, páv zařve. A velmi reálně. Skutečně krásné a pravdivé věci totiž bolí, když se mají uskutečnit a nenechají nás v klidu. Vlastně by mě zajímalo, jak zní ten zvuk, kvůli kterému i nadšená chovatelka Flannery O´Connor měla problémy se sousedy, pávům samotným. Třeba je tak nepříjemný jen pro nás. Třeba až přestavíme svět podle struktury pavího ocasu, uslyšíme jej správně, jako velkolepou hudbu.

Co se týče barokních pávů malostranských, občas taky zařvou. Idyla se nekoná. Probuď se!