Radovan Holub: O tajemnosti umění
Jsou momenty v umění, které se člověku zaryjí do mysli. Z různých bizarních důvodů.
Jeden můj známý se například rád díval na Rubensův obraz Paridův soud, ale ne kvůli Trojské válce ani kvůli třem nahým bohyním. Nýbrž kvůli tomu, že zobák páva vyobrazeného Rubensem se velmi nebezpečně blíží nahému chodidlu syna trojského krále. Klovnul ho páv nebo ne? To toho kamaráda zajímalo nejvíc.
Radovan Holub: Děti se v Chemnitz nebály
Slovo Chemnitz neboli Saská Kamenice se dnes skloňuje i u nás. Proběhly tu totiž nechvalně známé události na konci srpna.
Nesčetněkrát jsem si tuhle pravdu ověřil. Ano, umění sledujeme většinou kvůli detailu. A protože mám blízko k filmu, tak si dovolím zavést vás na letošní Berlinale, jeden z největších evropských filmových festivalů.
Jednu z cen soutěžního programu – Stříbrného medvěda - vyhrál film německé artové režisérky Angely Schanelec s názvem Byla jsem doma, ale. V řadě málo souvislých výjevů o matce a jejím synovi se najednou z ničeho nic objevuje zvíře - osel domácí. Dívá se z okna stáje, dlouze a zaujatě, asi tak, jak se umějí dívat jenom osli. Napadne nás, že osel může mít souvislost s představením Hamleta, kterého zkouší děti jako školní představení. „Hra je osvobození,“ říká ta maminka, takže nakonec vidíme, že záběr na osla má vlastně ve filmu klíčové místo.
Ve filmu Bůh existuje, jeho jméno je Petrunija známé makedonské režisérky Teony Strugar Mitevské vystupuje mladá žena, kterou nechce ve městě Štip (je to město jen o něco větší než Klatovy) nikdo zaměstnat, neboť žena vystudovala velmi neprakticky historii. Vysoká škola není v tomto městě žádný přínos a dějiny už vůbec ne.
Ranní úvaha Radovana Holuba: O jednom nekonvenčním filmu
Český film si zvykl na konvence. Je to pohodlnější a jistější. Buď u nás máme romantické komedie o svedených a opuštěných, o mužích pod pantoflem a ženách prchajících na venkov. Nebo jsou to těžké dušezpytné filmy o znásilňovaných a bezprizorných dívenkách, o pasťácích a rodinách, které se rozpadají na kusy.
Petrunija je ale nebojácná: v rámci náboženského obřadu Svátku zjevení vyloví z divoké vody kříž. To podle tradice ženy nesmějí. Případ pak vyšetřuje policie a jeden z příslušníků se jí zeptá: „Tak vy jste studovala historii? A jaké období vás nejvíc zajímá? Něco z našich makedonských dějin?“ A ona odpoví: „Ne, zajímá mě čínská kulturní revoluce.“ Tím se dívka stane ještě divnější než byla, protože proč by měl někdo v Makedonii studovat čínské reálie, když tam chybějí pracovní síly v textilkách?
A copak taková Synonyma, vítězný film letošního Berlinale od izraelského režiséra Nadava Lapida? Příběh vojáka, který se chce ve Francii zbavit izraelské identity. Mluví francouzsky a ze slovníku bifluje francouzská synonyma. V jednom momentě se Yoav, to je ten voják, panicky třese ve vaně, protože z kohoutku teče jen studená voda. Má totiž strach ze studena. A my si můžeme jen domýšlet, že Yoav sloužil na Golanských výšinách na úpatí hory Hermon – vrchol hory leží mezi Sýrií a Libanonem a jižní svahy patří pod kontrolou Izraele od Šestidenní války. Nic z historie se ale nedozvíme, motiv strachu ze zimy zůstává zastřený tajemstvím a film se k němu už nevrací. Nicméně utkví v mysli.
Ranní úvaha Radovana Holuba: O srozumitelnosti umění – bez osobní zkušenosti nemáme klíč k umění
Jsou lidé, kteří umění ke svému životu potřebují a jsou ti, kdo ne. Ale aby člověk mohl s uměním komunikovat, musí si napřed s uměleckým dílem rozumět.
Nyní, kdy ohrožení Izraele ze Sýrie se dostává do centra pozornosti světa a probírá se na mezinárodních konferencích, získává strach ze zimy novou dimenzi. A izraelský voják, který chtěl ve Francii zapomenout na přísné bezpečnostní prověrky v izraelské armádě, najednou zjišťuje, že západní Evropa si ve své sebezahleděnosti nepřipouští žádná nebezpečí a dál na vratké bárce hraje na hoboj.
Osel, čínská kulturní revoluce v Makedonii a strach ze zimy se pro mě staly detaily, které se sluší dál studovat a rozšiřovat jejich interpretace. Dávají totiž hlubší rozměr uměleckým dílům, zrovna tak jako ten páv u Rubense, rozebíraný kunsthistoriky ze všech možných perspektiv. Umění ale zůstane tak jako tak tajemné. Něco na způsob osla, který hledí do dáli a my nevíme kam. Nebo páva, který možná klovl a možná taky ne.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
