Jsou lidé, kteří umění ke svému životu potřebují a jsou ti, kdo ne. Ale aby člověk mohl s uměním komunikovat, musí si napřed s uměleckým dílem rozumět.
Musí nějak sdílet zkušenost jeho autora. Někdo považuje za umělecké dílo přírodní scenerii, někdo lidský výtvor, artefakt.
Říká se jaksi obecně, že společnost zhrubla. Že ženy si mezi sebou říkají ty vole a dokonce nejvyšší ústavní činitel České republiky pro výraz obecné nebo vulgární češtiny nejde daleko.
Přírodní scenerie je srozumitelná všem, je prostě daná, není v ní možné hledat skryté významy. A její harmonie nabízí zážitek krásy. Ale když si vezmeme přírodní scenerii ze slavného obrazu Salvadora Dalího Perzistence paměti, už to není tak jednoduché. Jsou tam nazlátlé útesy, moře a kapesní hodinky, ohnuté přes větev stromu. Obvyklá harmonie přírody chybí. Obraz znázorňuje jen okrajově přímořskou krajinu, ale především čas, který nikde nezačíná a nikde nekončí, je relativní, tekoucí.
Surrealistický malíř poskládal motivy obrazu tak, aby vynikla relativita času. Můj otec měl tento obraz velmi rád, můj děda říkal, že je to hloupost, že čas neteče. Děda byl od dráhy a vnímal čas podle jízdního řádu. A tento čas jistě někde začíná a někde kočí.
Nebo něco ze současnosti: britský streetartový umělec, sprayer a anarchista Banksy má nyní v Berlíně výstavu svých fotografií a fotografií svých artefaktů. Jeho idylickou krajinu na obrazu Guantanamo Bay se sluncem zapadajícím nad mořskou hladinou ruší muž v oranžové vězeňské kamizole, který klečí v písku, na hlavě má kapuci a čeká.
Proč Evropané tak rádi ve filmu truchlí? A proč se Syřané ve filmu radují, i když kolem nich padají bomby?
U Banksyho je přijetí díla ještě komplikovanější. Zatímco Dalího známe z knížek, Banksy skrývá svou identitu. Téměř nikdo ho osobně nepoznal. Své výstavy neautorizuje, nenavštěvuje, to za něj dělají kurátoři. Z Dalího obrazu na nás číhá všudypřítomnost času, z Banksyho obrazu všudypřítomnost neurotických dějů současnosti. Terorismus, uprchlíci, ohrožená Evropa. A lidé stojí ve frontách na Banksyho kritiku konzumismu, na kritiku toho, co sami dělají. Je to díky tomu, že Banksy je trendy, nebo je to proto, že se s jeho kritikou dneška filozoficky a umělecky ztotožňují?
Každý těmto obrazům rozumí jinak. Jeden v nich vidí slavného umělce, druhý nápaditě poskládané předměty, třetí jeho filozofii. To je všechno v pořádku. Jenže kde je hranice srozumitelnosti toho, co vidíme?
Jiný Banksyho obraz o vězni, který přišel z Guantanama do Disneylandu, je představitelný, protože navazuje na naši zkušenost. Čím je ale umění vzdálenější od naší zkušenosti, čím je abstraktnější, tím hůř ho člověk chápe. Ale co když je to lékař, zvyklý pozorovat buňky pod mikroskopem, připomínající právě abstraktní obrazy? Najednou se realita našeho těla a umělecké podání sbližují.
Čeští filmoví hrdinové jsou trochu zvláštní. Rádi si dělají legraci z druhých i sami ze sebe, vyprávějí vtipy, téměř nic neberou vážně a často působí hloupě.
Řekl bych, že i vysoce kontroverzní film Nedotýkej se mě rumunské režisérky Adiny Pintilie, který zvítězil na únorovém Berlinale, je důkazem toho, že bez osobní zkušenosti není klíče k uměleckému dílu. Jeden britský kritik nazval vítězství tohoto filmu kalamitou ne nepodobnou Donaldu Trumpovi a brexitu, druhý mluvil o fascinujícím zážitku z prožívání ženy. Ta žena, hlavní hrdinka filmu, se nedokáže dotknout druhého člověka. Film je srozumitelný, ale zejména pro ty, kdo se s podobným traumatem někdy setkali.
Srozumitelnost umění má své poměrně úzké meze dané naší zkušeností, naší filozofií, možná i vědomostmi. Umělecky založení lidé mají jistě blíž jak k Dalímu, tak k Banksymu, i když oba umělci mohou nechat spoustu lidí chladnou. Film o padesátileté ženě, která se nedokáže nikoho dotýkat, je vysoce vyhraněný a málo srozumitelný a je to možná kalamita pro festival, který chce předkládat veřejnosti umělecké a široce srozumitelné filmy.
Ale přece jen, pokud bychom řekli, že tenhle film neměl vzniknout, tak popřeme malou část naší populace, která má podobnou zkušenost jako hrdinka filmu a které je film schopen něco sdělit. A populace se skládá z minorit, nebo ne?
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
