Radovan Holub: Děti se v Chemnitz nebály

2. listopad 2018
Chemnitz

Slovo Chemnitz neboli Saská Kamenice se dnes skloňuje i u nás. Proběhly tu totiž nechvalně známé události na konci srpna.

Město se od té doby ze všech sil snaží přesvědčit okolí, že je normální, bezpečné, hezké, turistické a kulturní.

Srpnové události připomíná už jen přísně střežená oblast kolem sedmimetrové bronzové sochy Karla Marxe a utečenci hrající fotbal v městském parku. Jedním z prostředků, jak zbavit město nálepky nebezpečí a rasismu, je kultura. Okna místní opery září do noci decentním fialovým světlem, jedna z výstav láká na díla místní malířky Helene Funke.

Ranní úvaha Radovana Holuba: O jednom nekonvenčním filmu

hastrman_01_high_180418-173739_kro.jpg

Český film si zvykl na konvence. Je to pohodlnější a jistější. Buď u nás máme romantické komedie o svedených a opuštěných, o mužích pod pantoflem a ženách prchajících na venkov. Nebo jsou to těžké dušezpytné filmy o znásilňovaných a bezprizorných dívenkách, o pasťácích a rodinách, které se rozpadají na kusy.

Velké kino přímo ve středu města, u bývalého městského opevnění, hraje v místní nákupním centru Roter Turm hlavní roli. Bannery filmových premiér jsou to nejviditelnější, co lze uprostřed hvězdicovitě uspořádaného centra spatřit. V říjnu tu proběhl mezinárodní festival filmů pro děti, něco ve stylu našeho Zlína.

Festival se jmenuje Schlingel, což bych přeložil jako malý dareba. Byl založen v roce 1996 a v roce 2000 tu hlavní cenu vyhrál Václav Vorlíček s filmem Král sokolů. Později se festival rozrostl a láká už nejenom děti, ale i mládež a dokonce dospělé. Letos tu běžel například belgický film Dívka, v němž mladý tanečník hledá svou lidskou i sexuální identitu a to už pro děti moc není. A zatímco poroty se na konci festivalu snažily ocenit vysoce umělecké filmy, dětská porota dala ceny tomu, co porotce prostě vzalo u srdce.

Ranní úvaha Radovana Holuba: O srozumitelnosti umění – bez osobní zkušenosti nemáme klíč k umění

02330589.jpeg

Jsou lidé, kteří umění ke svému životu potřebují a jsou ti, kdo ne. Ale aby člověk mohl s uměním komunikovat, musí si napřed s uměleckým dílem rozumět.

Byl to fantasy film ukrajinského režiséra Jurije Kovaljeva s názvem Pevnost, pojednávající o neohroženém chlapci Víťovi. Dareba se během školního výletu dostane přes visutou lávku do hrdinské minulosti, v níž potomci boha Peruna a Ijli Muromce bojují proti chánům. Hle, slovanská mytologie nasazená proti cizákům a nájezdníkům, velkofilm za pouhý 1,5 miliónu eur. Mezinárodní poroty ukrajinský Hollywood neocenily kvůli přílišnému nacionalismu. Ale dětem trocha nacionalismu nevadila.

A podobně neohrožený jako Víťa je chlapec ze slumů v Dilií ve filmu Halkaa. Kluk žije mezi sběrači odpadků a jeho snem je mít splachovací záchod. Nakonec svou neohrožeností získá peníze na záchodovou mísu, to vše za zpěvu indického popu.

Ranní úvaha Radovana Holuba: O tažení proti sprostým slovům

Pětatřicetiletý M´Barek je jeden z nejznámějších herců Německa

Říká se jaksi obecně, že společnost zhrubla. Že ženy si mezi sebou říkají ty vole a dokonce nejvyšší ústavní činitel České republiky pro výraz obecné nebo vulgární češtiny nejde daleko.

Nevzdat se, být hrdinou, překonávat překážky, bojovat za spravedlnost, to je to, co oslovuje děti i v naší rozmazlené evropské společnosti. A možná právě proto jednu z cen získala také česká vánoční komedie Přání k mání.

Ještě jedna věc mě zaujala. Děti jasně fandí vizuálně působivým filmům s pohádkovými zápletkami a je jedno, z jaké země. Je to jakási příprava na to, aby se jim v dospělém věku líbily romantické komedie, hollywoodská fantasy a bollywoodské filmy se zpívajícím a tančícím hrdinou. A možná díky těmto filmům jsem se cestou z kina do hotelu ničeho nebál, přestože obyvatelé Chemnitz tvrdí, že se v noci ve městě bojí. Děti se nebály ani draků, ani slovanského boha, ba ani chánů. 

Spustit audio
autor: Radovan Holub