Český film si zvykl na konvence. Je to pohodlnější a jistější. Buď u nás máme romantické komedie o svedených a opuštěných, o mužích pod pantoflem a ženách prchajících na venkov. Nebo jsou to těžké dušezpytné filmy o znásilňovaných a bezprizorných dívenkách, o pasťácích a rodinách, které se rozpadají na kusy.
Na romantické komedie chodí veřejnost ráda, chroupe přitom kukuřici, ženy slzí a muži pod pantoflem si říkají, hle, já jsem úplně jiný než ten na plátně.
Jsou lidé, kteří umění ke svému životu potřebují a jsou ti, kdo ne. Ale aby člověk mohl s uměním komunikovat, musí si napřed s uměleckým dílem rozumět.
Těžké filmy způsobují běžným divákům deprese, a proto se objevují hlavně na filmových festivalech. Na festivaly totiž jezdí zvláštní sorta diváků, která má sice také ráda romantické komedie, ale na festivalech chce vidět tak zvané vysoké umění, které bývá pochmurné a někdy i málo srozumitelné.
Tu a tam se vyskytne film, který jde mimo tyhle dvě koleje a svým způsobem boří zaběhlé konvence. Myslím na nový český film Hastrman Ondřeje Havelky, natočený na motivy stejnojmenného románu Miloše Urbana. Vzpomenu v téhle souvislosti na několik let starý Rodinný film režiséra Olmo Omerzu.
Rodinný film byl název snímku, který se už před lety snažil spojit vrstvu diváků, kteří si jdou do kina užít s těmi, kdo chtějí o filmu přemýšlet. Diváci to tehdy příliš neocenili, ale pokus spojit dvě tak odlehlé komunity diváků tu byl a dodnes se na něj vzpomíná, hlavně pak na toho psa, jak se ztratil v Karibiku.
Říká se jaksi obecně, že společnost zhrubla. Že ženy si mezi sebou říkají ty vole a dokonce nejvyšší ústavní činitel České republiky pro výraz obecné nebo vulgární češtiny nejde daleko.
Nyní se o tenhle nadlidský úkol pokusil Ondřej Havelka ve filmu Hastrman. Jak to dopadne s diváky, to teprve uvidíme. Ale už teď je jasné, že vznikl film, na který se dobře dívá a který je výborně obsazen. A dá se o něm i přemýšlet.
Kdo je vlastně ten Hastrman, ten podivný baron, který se po dlouhém pobytu vrací do Čech, aby se staral o své rybníky? Kdo je ta venkovská dívka Katynka, která se ho trochu bojí a trochu s ním flirtuje? Kde končí to pudové v nás a nastupuje rozumová úvaha? Kde končí religiozita a začíná osvícenství?
Kde má meze to ornamentální, pohanské, vášnivé a kde nastává věk racionality a stavění hrází? A je to tak aktuální: věk pověr a zvířecích pudů zas přichází do naší technicky organizované společnosti a velí lidem tu věřit báchorkám, tu bít pěstmi bližního svého, který se na nás křivě podíval.
Hastrman navlečený na výborné herecké výkony Karla Dobrého a Simony Zmrzlé je o našem věku, i když se většina děje odehrává ve 30. letech 19. století. V oscarové variaci našeho Hastrmana, tedy v americké Tváři vody, se také stavem nízká a neposlušná dívka zamiluje do divného stvořence, o němž přesně neví, kdo je. I tady hraje roli vodní živel, i tady je přesně dáno, kdy se příběh odehrává.
Čeští filmoví hrdinové jsou trochu zvláštní. Rádi si dělají legraci z druhých i sami ze sebe, vyprávějí vtipy, téměř nic neberou vážně a často působí hloupě.
V obou filmech jde o dobu, kdy jsou ohroženy jistoty, nastupuje moderní svět, v případě Hastrmana průmyslová revoluce a v případě Tváře vody bipolární svět ovládaný dvěma velmocemi. V obou filmech hraje klíčovou roli voda, živel neustále se měnící a nezachytitelný. Měnlivý. Nesevřený do škatulek. V obou případech fandí film těm, kdo vypadají a myslí jinak a nedají se sevřít.
V obou případech je film vyprávěn jako pohádka, jako variace na pannu a netvora. V obou případech mezi reálným a fantaskním vede tenká hranice. A v obou případech je tu odvaha spojit současný svět s tím dávno minulým – nebo s tím, o kterém si myslíme, že dávno minul.
Toho, že vznikl v našich podmínkách mimořádný film, si velice vážím. A představuji si, že režisér musel jít hodně ostře proti kompromisům, které se nabízely. Urodilo se tedy v českém filmu něco mimořádného, originálního, film o dvou lidech, o nevyslovené lásce a zároveň o jedné zlomové epoše. Myslím, že takové věci nevznikají každý den.
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
