Petr Beneš: Potápky
Náhodou se mi povedla fotografie. Tedy pokud se za známku povedenosti může považovat fakt, že příslušné místo je na ní zachyceno zcela jinak, než jsem je podle svého přesvědčení viděl. A přitom mi nešlo o žádnou výjimečnost. Stál jsem, jako už bezpočtukrát, na hrázi rožmitálského rybníka. Ani to, že to bylo na podzim, nebylo nové. Strávil jsem tu už více než deset podzimů.
Protože je to většinou v rámci mé práce, rybník doslova pět minut od penzionu je po těch pár intenzivních dnů, kdy se zde spolu se skupinou nadšených čtenářů snažíme přemýšlet o literárních textech různých autorů a různých dob, jediným místem, kam stačím dojít, abych učinil zadost tomu, že jsem přece v přírodě.
Čtěte také
Většinou se zastavím uprostřed hráze, na periférii svého vidění tuším z jedné strany městskou zástavbu, z druhé plochý břeh s rákosím, přecházející v hustou trávu a obkreslený přímkou starobylé aleje, která nese jméno královny Johany.
Na horizontu jsou hřebeny Brd. Blíže před nimi pak z olšového houští vyčnívá věž starorožmitálského kostela, baňatá, dobrácká. Můj pohled ale většinou zcela cíleně spočívá na hladině rybníka. Hlavně kvůli ptákům. Kachny trochu ignoruji, je jich totiž opravdu moc na to, abych zachytil jejich individualitu. Labutí je méně, a protože tu nejsou zkažené turisty, proplouvají ve větším odstupu velebně na hladině jako bílé okvětní listy, které se slavnostně sbližují a občas vytvářejí obrovský leknínový květ.
Tam, kde přepadá voda přes stavidlo, je jakýsi malý betonový jez. V jeho mělké vodě se komíhají ocásky konipasů. Mezi nimi ustaraně chodí pisíci, barvou jim podobní. Jsou jen větší a těžší, takže nepotřebují udržovat rovnováhu vrtošivým ocasem. Nejvíce mě však přitahují rohaté potápky. Buď jsou tak svobodné, že jim přítomnost člověka nebrání ve zcela spontánních a nerušených vodních hrách, nebo jsou naopak tak závislé na přízni diváků, že prostě hrají velké divadlo.
Čtěte také
Nejraději počítám, jak dlouho vydrží pod vodou, poté co se do ní elegantně a hbitě ponoří jako sportovní potápěči, odevzdaně se překlápějící do temné vody z hrany člunu. Při tom počítání připadám si trochu, jako když jsem v dětství zkoušel svou výdrž pod napěněnou hladinou vrchovatě natočené vany. Což zní zejména v době energetické krize jako vzpomínka na rozmařilé a marnotratné hostiny římských císařů.
Navíc jsem se tehdy, hubený, zrzavý kluk, podobně jako roháči za rybkami nořil do vany za roztřepenými žmolkami sytě zeleného březového šampónu. Vymačkával se z tuby, ve vodě se nerozpouštěl, a jak byl kluzký, unikal mezi prsty. Jen v té vaně jsem vždy věděl, že ten, kdo se vynoří, budu zase já. Stejný. Ano, nevkročíš dvakrát do stejné řeky, ale ze stojaté vany se na vzduch vrátíš stejný. Tedy měřeno tou stojatostí.
Pokud bych srovnal výstup onoho vynoření se z vany před více než padesáti lety s tím, co se z ní noří teď, stojatost nestojatost, stejně je to změna. U potápějících a vynořujících se roháčů ale nikdy nemám jistotu, že jde o téhož ptáka. Nějak mi to nesedí, vzdáleností, časem ponoru. Mám pocit, že je baví mé pedantské odpočítávání usvědčovat z marnosti.
Čtěte také
Tentokrát jsem ale při focení mobilem nezachytil plochu rybníka ani žádné zvíře. Na fotce se objevily jen schody, které se z hráze noří do vody. Neúmyslně se mi podařilo hráz vynechat, břehy také. Je tu jen jakýsi tajemný vstup pod hladinu.
Jako se chodilo ve starých domech do sklepa. Čím níže jsem se s kýblem na uhlí nořil, tím byl vzduch hustší, chladnější, zvuk dutější, strach ostřejší. Tentokrát je voda na fotce nezvykle čistá, nezvykle, protože zejména v létě je ten rybník jako mnoho jiných spíše přehnojeným chlívkem pro kapry. Teď průsvitná hladina téměř splývá se vzduchem, jen drobné vrbové lístky, které jsou po ní lehoučce rozesety, svým snadným, ale pevným spočinutím dávají tušit, že tkví na živlu konzistentnějším, než je vzduch.
Pohled na schody vyloženě láká k pomalému sestupování. Nejprve překročit řetěz oddělující nepovolený a povolený prostor, pak prostě jít, plynule přejít do jiného skupenství, do jiné říše. Jen ty schody klamou, z jednoho světa do druhého se chodit nedá. Jsou to dvě říše. Setkání nedopadá dobře. Dvořákova Vysoká s Rusalčiným jezírkem, tedy spíše bažinkou, je ostatně odtud, jen co by kamenem několikrát dohodil. Byť ten vnější, suchozemský svět se zdá nad vodou vládnout: cíleným chovem ryb, jejich krmením, regulací stavu vody, přesto dovnitř nemůžeme. Potápění nepočítám.
Při vší úctě: je to pokračování země příliš složitými prostředky. Stvořili jsme si tu před staletími rybník. Jistě, můžeme ho zase odstavit, ale dokud je, stejně si žije svým životem. Stvoř si pak něco k svému obrazu! Nikdy to nebude tvoje. Maximálně se tam můžeš zvědavě vnořit jako potápka, vydržíš ale podstatně kratší dobu. A rychle se směšně dodechnout! Anebo je celý náš život takové krátké vynoření se, urputný nádech, užaslé podívání se? A každý se noříme podle jiného časového měřítka? Možná i ta baňatá vížka kostela nad rybníkem se na pár staletí nádechu vynořila před časem z vody jako velká potápka. Barvu mají podobnou.
Někdy to vynoření sotva uneseme. Jako bychom se octli jinde, než jsme čekali a měli být. Tak se asi udiveně a bolestně vynořil v nedalekých Přešticích na svět Jakub Jan Ryba, který právě v té potápce, kostele, hrával na varhany. A rychle se vrátil zpátky. Inu, „ryba“. Na památku jeho dobrovolně zvoleného ponoření stojí kousek odtud v lese mohyla.
A přece za čas toho krátkého, měřeno kostelem a stromy v aleji doslova mžik oka trvajícího, měřeno životem ptáků pak trochu setrvalejšího, pobývání nad vodou nadechl do své duše dost země a nebe na to, aby v jemném a radostném trvajícím vydechnutí jeho hudby tady proudila udivená radost už staletí. Možná proto se v té hudbě cítíme jako ryba ve vodě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
