Petr Beneš: Island

Zima je i na obrazovce mého notebooku. Kromě toho, že na něm vzniká sousta rozmanitých textů, které postupně zalézají do jeho útrob, odkud je mohu znovu vyvolat (aspoň většinou), slouží mi jako kino. Většinou promítají kriminální seriály.

Čtěte také

Petr Beneš: Kormoráni

Nejprve ale musím potvrdit, že se dívám jako Petr, nikoli jako mé děti. Samozřejmý předpoklad, že si u obrazovky konkuruji s větším počtem geneticky mě blízkých bytostí, mi připadá nekorektní. Nemám děti, ani jedno, byť to promítač očekává. Pokouším se představit, co by bylo, kdybych děti přiznal. Polije mě horko (ano, i v zimě) při představě, že by se na obrazovku vyvalil nějaký fantazy svět v hamburgerovém balení.

Trochu provinile se tedy, bezdětný, přiznám ke svému jménu. V tu chvíli jsem rád, že se nedívá ani ten „jiný“, jehož profil jsem nepřidal, ale ta možnost je mi opakovaně nabízena. Co by asi řekl, kdyby byl svědkem toho, jak se pod mým jménem otevřou nabídky plné pastí, míst na hranicích, sirotčinců, mostů, hvozdů. A hlavně zimy.

Čtěte také

Petr Beneš: O dvou začátcích

Ve Skandinávii je podle toho, v jakém stavu se dává vidět na mém notebooku, ustavičný sníh, popř. mrznoucí déšť, odrbané holé stráně či pláně s plísňovitými skvrnami churavé trávy a mechů a moře, které se ocelově studené skrze fjordy dostává víc a víc pod kůži země i diváka. Vlídnější variantou moře jsou finská jezera, pokud se tedy z otvorů pracně do ledu vyvrtaných zimou zhypnotizovanými lidmi nesoukají zpátky do světa nebožtíci. A pokud ta jezera neleží na hranici s Ruskem.

Když sedám roztřesený zimou před islandskými filmy, vtíravě mě napadá otázka, proč se tam kdysi vůbec někdo rozhodl bydlet. Usadit se v mlze, vichru, snad už při narození obalen různě tvarovanými cáry kožešin, s nohama na sopce a obklopen smrtně chladným oceánem – co je to za nápad? Představa, že se to možná stalo proto, aby tam dnes mohli tetelivě vzrušení turisté zakoušet extázi z blízkosti autentické přírodě a bezpečně jištěni prožít na chvilku vědomí své nepatrnosti a konečnosti, mi nepřijde jako dostatečný důvod.

Čtěte také

Petr Beneš: Potápky

Přesto se od obrazovky nemohu odlepit. Zkoušel jsem přepnout na Jih. Uprostřed idylických pláží s rozpáleným pískem, teras s rozkvetlými oleandry, starobylých náměstí s pestrými trhy se mi začalo stýskat. Ta bujnost mě nudí.

Možná se do mě ta ustavičná zima, věčná zkřehlost a potřeba schoulení dostala už v dětství. Vzpomínám si, jak jsem si odkládal halíře získané mytím nádobí (myji ve studené, jak jen to jde!) do nastřižené plastové láhve od jaru s nápisem „Na Švédsko“. Z neznámých důvodů jsem si pod Švédskem představoval Island. Asi to bylo spíše ideální Švédsko. Jako Čechy u Shakespeara a Polsko u Calderóna. Ze stejných důvodů, tedy z nekonzistentní touhy po Islandu, jsem se později učil norsky. Asi jsem tak chtěl s Islandem zůstat v kontaktu a zároveň se vyhnout tomu maléru, že bych tam odjel.

Čtěte také

Petr Beneš: O kráse páva

Na obrazovce se s ledovcem na pozadí objevuje obrovský trajekt. Sněží. Vlny jsou vysoké. Trajekt pomalu vplouvá do mé kuchyně. Po jedné straně má plastovou láhev piva z lokálního pivovaru, na druhé straně je rozevřena kniha Terezy Matějčkové o umění resignace.

Ještě, že se nedívají děti. Je mi zima.