Petr Beneš: Po schodech

Takto pojaté schody se vyskytují nejčastěji ve městech, a protože všechna města jsou tak trochu shluky maloměst s příslušnou našinecky bedlivou morálkou, nehodí se, aby tam lidé s výskotem sjížděli dolů po nohou či jiných částech těla. Ani aby lezli nahoru, zachycujíce se kořenů a trsů trávy. Jak by to vypadalo, kdybychom se na místa spořádaného sousedského života doplazili s dlaněmi odřenými jako po horském výstupu?

Čtěte také

Petr Beneš: Rorýsi

Schody jsou tedy převážně funkční: co nejkratší trasa, přiměřený sklon, výška stupínků vyhovující konstituci lidského těla. K jejich funkčnosti patří i plošiny mezi jednotlivými patry. Ty mají sestup zpomalit a výstup zase přerušit k nadechnutí.

Někdy mají schody zábradlí, dříve dělané tak a z takového materiálu, aby se po něm mohlo sjíždět. To byl trochu výsměch původní funkci schodů. Ty se občas pomstily a ostře nastavily své hrany těm, kdo to s rychlostí sjezdu přehnali. Jindy se neomaleně opomíjených schodů šibalsky zastalo zábradlí, když odchlípený strup laku v plné rychlosti nemilosrdně zajel do té části těla, kterou máme na schodech používat zatínáním a uvolňováním svalů, nikoli nechat ji, aby se vezla.

Čtěte také

Petr Beneš: Plíce ročník 65

V době covidové jsem místo pravidelného plavání začal chodit po městě. Nikoliv kvůli přemístění se někam, ale kvůli kondici. Nevím, jak by se na to dívala má babička, která fakt, že do školy musela v horku v zimě chodit pět kilometrů, nevyprávěla jako něco, co by si přála nutně ještě jednou prožít. Chodit, když nemusím, připadalo jí trochu zhýralé.

Do svých sportovních výšlapů jsem postupně zařadil několikero schodišť. Některá prostě slouží účelu protáhnout a unavit svaly, procvičit hluboké dýchání, rozproudit krev, zvýšit tlak. Beru je jako prostředek, kradu jim jejich původní smysl: dovést obyvatele jejich obou konců tam, kam potřebují. Mně je to jedno. I kdyby nevedly nikam, jen když jsou strmé a věrně každý den přítomné.

Čtěte také

Petr Beneš: Island

Jsou ale schody, které se takovémuto zneužití zpěčují. Nesměřují efektivně přímo dolů či vzhůru, klikatě protínají svah, místo účelových ramp sloužících k přepnutí zleva doprava, k vydechnutí a nadechnutí, mají rozsáhlé plošiny s lavičkami a točí se tak, že mi cpou před oči pohlednicové výhledy.

Rakouský spisovatel Heimito von Doderer učinil ze secesních strudlhofských schodů ve vídeňském Alsergrundu architektonický princip, na němž vystavěl svůj monumentální román pojmenovaný právě podle těchto vznešených schodů. S až barokní košatostí, rafinovaností a hravostí vypráví propletené příběhy mnoha postav, oscilující mezi roky 1911 a 1925.

Čtěte také

Petr Beneš: Kormoráni

Spád děje je terasovitým uspořádáním schodů zkrocen a donucen k prodlévání, opakování, odkrývání skrytých významů, k nečekaným setkáváním a potřebným rozchodům. Svět nahoře a dole (míněno lokálně i sociálně) je propojen mimo ryze funkční vztahy lidským potkáváním, zvědavostí a sdílením. Čas chůze se zde neměří na minuty, ale na celá desetiletí.

Chůze po strudlhofských schodech připomíná lehký krouživý pád podzimního listu, poklidně směřujícího k smířlivému zániku. Lehkost, pěnivost, vzdušnost, s níž jsou témata života a smrti podána, se nevylučuje s neúprosností a zodpovědností, s níž my životu či život nám dává tvar. Může se stát, že nahoře se vynoříme v živé minulosti a dole překvapeně dopadneme do ještě neexistující budoucnosti. Proběhnout rychle a efektivně se ta kniha podobně jako ono zdobné schodiště prostě nedá.