Vladimír Just: O dadaismu a válce
Nedávno jsem byl na premiéře divadla Semafor Nižní Novgorod, několikrát nikoli vinou tvůrců odložené. Naposledy, v únoru, byl viníkem Putin, jenž si premiéru své genocidní agrese shodou okolností naplánoval v předvečer premiéry Suchého antimilitaristické hry, inspirované ruskými reáliemi.
Předtím byl viníkem odkladů covid, respektive plošná zákazová hysterie, periodicky propukající za minulé vlády. A vždy ten zákaz jako první odnesli ti malí, menšinoví a bezbranní, ve službách, ve školách všech stupňů – a v divadle.
Čtěte také
Zatímco většina si mohla svobodně covid předávat v obřích supermarketech, fabrikách, průmyslových i zemědělských aglomeracích. To téměř dvouroční vzdělávací manko, jinde v té míře nemyslitelné, už nelze vrátit zpět, jeho důsledky pocítíme až v budoucnu. Já však teď chci mluvit o té současné premiéře.
Ve hře vystupuje carský generál, který se v širé Rusi ztratí. A zrovna, když matička Rus zase někde válčí. Tentokrát to bylo v roce 1917. Ukáže se, že generál už válčit nechce. Teprve na stará kolena zjistí, že chlouba Rusi, slavný Alexandr Puškin, nevyráběl pušky. Nýbrž básně. A tak ten generál – tak trochu v duchu dávné hry Kdyby tisíc klarinetů – se taky pustí namísto do válčení do básnění. Je však odhalen jako zběh a místo očekávaného trestu smrti dostane od cara nový post, který vypadá na první pohled jako výhra. Ale jen na první pohled – má se totiž stát od října 1917 správcem a velitelem Zimního paláce. Takže happyend s trochu hořkou pachutí?
Čtěte také
Když publikum v Semaforu před 30 lety o Zimním paláci slyšelo, vybuchlo smíchy. Nebylo třeba nic dodávat, granát, ikonickým slovem odjištěný, nevyhnutelně vybuchl. Tehdejší diváci 40 let, od raného dětství, hned jak se naučili číst a psát, podobně pomazaná slova slýchali denně z rádia, televize, ze školy. Zimní palác, Aurora, Velký Lenin, Velká říjnová socialistická revoluce, Velká vlastenecká válka. Stačilo cokoli z těchto slov veřejně vyslovit v jiném než posvátném kontextu, a publikum si své významy a smíchy samo dosadilo. Bylo to publikum, jež vědělo, jak celá ta Velká říjnová sláva, jež se konala v listopadu, nejen začala, ale také to, jak po 70 letech neslavně skončila (i když na východě teď v jiné, hrůznější formě straší dál). Smích byl výrazem tohoto poznání.
Jenže když pojmy jako „Zimní palác“ zazněly v Semaforu dnes, v dubnu 2022, pár mých vrstevníků se sice nad generálovou pracovní umístěnkou od plic zasmálo, ale ta intenzita se s rokem 1992 nedala srovnávat. A když jsem si prohlížel tváře o 30 až 50 let mladší, byly nepoznamenané právě tímto úlevným poznáním. Poznáním z kontextu.
Čtěte také
Naštěstí Suchého básnický ohňostroj není na těchto kontextech založen, je to humor povýtce dadaistický a nadčasový. Je v něm radost z poetiky nesmyslu, slovního, situačního, hudebního. A právě na Nižním Novgorodu jsem si uvědomil tu spřízněnost Suchého poetiky s reálnou existencí kolébky dadaismu, curyšským kabaretem Voltaire z roku 1916. Ten založili vyhnanci z bojujících zmilitarizovaných zemí, utečenci před válečným šílenstvím. Ne náhodou i u dadaistů patřila k nejúspěšnějším číslům právě „ruská“ (balalajky, sbory), ne náhodou právě tady Hugo Ball, Tristan Tzara Tzara či Richard Huelsenbeck snoubili afro-americké rytmy s ruskými balalajkami. Vysoké s nízkým, Stravinského s námořnickou krčmou, jazz s koláží, Morgensternovu žvatlavou němčinu s rumunskou rytmo-deklamací. Obé byla hra na nesmysl. Zatímco ten opravdový nesmysl, který je z jejich domovů vyhnal, to krvavé dada světové války (jež ještě o sobě nevěděla, že je jen první), se bralo nesmírně vážně.
Suchého Novgorod ani jeho generálský příběh nemá nic společného s reálnou topografií ani historií. Kromě toho, že tam, kde historie bývá dadaistická, aniž chce, a čím víc chce být vážná, tím víc je dadaistická, zde je hra prvním a posledním účelem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
