Vladimír Just: Válka z ptačí perspektivy
Mám rozepsanou úvahu o ptačím světě, jak jej pozoruji ze své chalupy. Kdybych svému diletování chtěl dát odborný nátěr, řekl bych místo „pozorování“ – „monitoring“ (je to sice totéž, ale zní to jináč). Jenže mi do mého poklidného uvažování takříkajíc hodil vidle Putin. A ten dává svému činění úplně jiný verbální nátěr: válce říká operace, vraždění civilistů demilitarizace a denacifikace.
I Hitler říkal válce zajištění míru a Mussolini nazýval vraždění bosých Habešanů rovněž operací. A tak v čase, kdy kousek za hranicemi Vladimír Adolfovič rozpoutal peklo, střílí i do škol, porodnic i prchajících matek s dětmi, kdy „pohasla slunce zář / rozpoutalo se peklo / a Bůh si zakryl tvář“ (Jiří Suchý), v téhle době vykládat o ptáčcích mi náhle přišlo trochu infantilní.
Čtěte také
Jenže když uvážím, že ptáci tu byli desetitisíce let před Putinem a budou i po něm – není jejich pohled z nedohledné časové výše, s nímž pozorují naše katastrofy a války, pro nás také inspirativní? Neskrývá se v jejich existenci nějaký kód, tajemství, jež nás přesahuje?
Trápen podobnými otázkami, zúčastnil jsem se letos „ptačí hodinky“: laického záznamu jejich výskytu v našem nejbližším okolí. Vyplnil jsem formulář a s napětím čekal, kdo bude nejpočetnější a kdo vyhraje titul „pták roku“. Bezkonkurenčně nejpočetnější byly sýkorky. Od nejmenších černo-hnědo-šedých babek přes nejpočetnější žlutočerné koňadry, fešandy s černým spínacím zipem na břichu od krku po ocas, až po aktuálně v ukrajinských barvách modro-žlutě vybarvené modřenky.
Čtěte také
„Pták roku“ nebývá ovšem ten nejpočetnější, není to žádný Zlatý slavík, ale ten aktuálně nejohroženější. A to přesto, že je zpravidla něčím vzácný a jedinečný (toto platí, jak vidíme právě na Ukrajině, pro říši živočišnou i lidskou: právě ti nejvíc vzácní a jedineční mezi námi bývají ti nejohroženější. Ty je třeba chránit všemi dostupnými prostředky (a ne, ač sami lépe vyzbrojeni, jen přihlížet k jejich záhubě). Vítěz letošní ankety Zvonek zelený je jedinečný už jen zpěvem. Natolik sugestivním, že si ten zpěv mnozí pletou s elektrickým zazvoněním a jdou ráno ještě rozespalí k vrátkům otevřít.
Zvonek odjakživa miluje vrcholky stromů a odtud nám zcela zadarmo preluduje. Má na sobě koncertní černozelený fráček s fešáckými žlutými zrcátky na křídlech. Zpívá samozřejmě jen tehdy, když mu to umožníme, keři, stromy a remízky. Pokud tedy nepěstujeme u domu centimetrově přistřižený, lampasácký zelený kovral, jímž o víkendech v dresu Mountfieldu za bezohledného randálu traktůrků ničíme vše živé kolem nás. Tato kasárenská estetika je symptomem naší nekrofilie, městské i venkovské. Jde o nevědomou nenávist ke svobodné přírodě, zde trávě a křovin. A tady, u této likvidace nepravidelnosti, jsme u prvního z kořenů ohrožení zvonků zelených.
Čtěte také
Druhou příčinou je Tichomonóza, zvaná též krmítková nemoc. Možná ze špatného svědomí z genocidy přírody snažíme se vše napravit aspoň nadměrným přikrmováním ptáků v co největších krmítkách (jakýchsi obřích ptačích velko-výkrmnách). Ze samé lásky – tvrdí ornitologové – je tím ničíme. Nakažení zvonci se pak tísní u krmítek a předávají si navzájem zhoubného parazita, ličenku drůbeží. Proč právě na zvonka působí hůř, než na jiné nevím, ale smutné statistiky o jejich krmítkovém úhynu mluví jednoznačně. Co s tím? Snad to, co se mělo od začátku dělat s covidem: zdvojnásobit hygienu, krmítko čistit a nelákat jich do houfu tolik najednou.
To možná platí i pro zatím nezasažené sýkorky, čížky, dlasky tlustozobé. (Ten poslední svým obřím zobanem odhání konkurenty, trůní uprostřed krmítka a neodletí, dokud jako Haškův Baloun na posezení nespořádá celé menu.) Naštěstí bývá samotář – dva nebo tři by se do našeho mini-krmítka, spíš bistra než velko-jídelny, ani nevešli.
Čtěte také
Ale pravým králem vzduchu je jiný samotář, strakapoud velký. Poznám ho od jeho družky tím, že jí schází červená čepička na šíji. Jak strakapoud tiše připluje, ostatní se rozprchnou. On pak třeba i zespoda, hlavou dolů, předvede leteckou akrobacii: zobne dvě tři zrnka a odletí do koruny protější lípy, odkud nás pozoruje. Nebo monitoruje? Obdivuji jeho tichou, rozhodnou, ale nevynucenou autoritu. Žádný vražedný Putin, spíš Gándhí. Kéž by všechny světové boje o zrno měly takového tichého, ale rozhodného, přirozeně respektovaného arbitra.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
