Vladimír Just: Nejen o vlaštovkách

13. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vlaštovky

To, co už druhý rok předvádí příroda s virem (je-li za tím opravdu jen ona a ne člověk), děje se mi letos v malém s vlaštovkami. Loni, jak jsem ostatně na této vlně opakovaně hlásil, nalétly na stará hnízda v bývalé stodole a vyvedly odtud třikrát po sedmi vlaštovčatech. I letos se objevily už brzo v dubnu – hurá!

Předváděly mi nad hlavou obvykle krkolomnou leteckou akrobacii, jakoby mi chtěly ukázat – dívej, co jsme se v té Africe naučily! A přitom letmo, vždy jen na pár sekund, zkontrolovaly stav loňských hnízd.

Čtěte také

Už už do nich v zobáčcích nanášely k vystýlce první nová stébla a dokonce začaly jako obvykle svým šedivým trusem staronové obydlí značkovat. Takže jsem pod jejich stavbu musel na stůl umístit opět noviny (konečně od té doby, co je jako téměř všechno v zemi koupil premiér, byly něčím užitečné). Jenže pak přilétli – tentokrát určitě ne z Afriky, nýbrž z opačných severních končin – ledoví muži. Těm se u nás tentokrát natruc zalíbilo celý květen a dokonce kousek června.

Vlaštovky mi nad hlavou kupodivu akrobatily dál, přilétly, zkontrolovaly jako jindy, zda pracuju a neulejvám se (jestli například neodbývám ranní úvahy pro Vltavu) – a zase spokojeně odlétly. Na novinách však kupodivu už nepřibýval trus – neomylné znamení, že v hnízdech se přestalo přespávat. A co je horší, přestalo se opravovat a stavět. Jen se vždy jedna z nich usídlila na prkýnku před starým hnízdem a upřeně mě shora dlouhé minuty pozorovala. Když jsem vstal ze židle, instinktivně odlétla, čemuž jsem se nedivil (bůhví jakou zkušenost udělala na cestách přes Středomoří s námi, dvounohými parazity a predátory přírody).

Čtěte také

Sotva jsem se ale usadil, byla tu zas, další minuty mě opět mlčky a soustředěně psychoanalyzovala. Do té doby, než přilétla druhá – někdy i třetí, čtvrtá – a z dočasné studijní stáže ji za rozčileného křiku nevypudily. Přeložil jsem si laicky to ptačí nadávání do našich vět typu – hybaj do práce, my tam vedle dřeme a ty se tu zašíváš! – podobné věty či významové narážky totiž slýchávám sám, od bližních i přespolních, když ve stodole něco píšu nebo studuju.

Jasně, už to mám – ta pozorovatelka patřila určitě k vzácnému druhu hirundo intellegens, vlaštovka intelektuálka. Tedy spřízněná duše. Po jejím vyhnání ze studijního pobytu na prkýnku mi vlaštovky naposledy zakroužily nad hlavou a i s tou mojí  intelektuálkou zmizely. To se pravidelně opakovalo zhruba do půli července. Od té doby už se ani má inťouška, ani její vyháněčky neobjevovaly.

Čtěte také

Z opuštěných hnízd je mi teď nějak divně smutno, skoro jako o babím létě. Stýská se mi i po mojí osamělé badatelce. Že by má nezávislá inťouška dostala za trest hausarest? Nebo že by jako v Severní Koreji od nějakého vlaštovčího Kima nedostala výjezdní (vlastně vý-letní) doložku, nutnou v tom komunistickém pekle i k návštěvě sousedů ve vlastní zemi?

Do vlaštovčího mozku, tím méně vlaštovčího velína nevidím. Ani do velína přírody. Přitom z okna kolem chalupy a telegrafních drátů nějaké vlaštovky i nadále krouží, byť v menším počtu než loni. Je to opět jako s virem, o němž ani po dvou letech přesně nevíme, kde se vzal (v přírodě či laboratoři), proč se vzal a co s námi provede zítra nebo pozítří. Notabene za pět, za deset let. Zda vakcinací jen donekonečna nehasíme požáry, nikoli jejich příčiny. A zda bez radikální změny vlastního chování si jen nezakládáme na požáry nové, o jejichž velikosti se nám nezdá?

Varovné náznaky snad umí číst dnes už i slepí. Ne ne, příroda nežertuje, neexperimentuje a nedělá chyby, citoval jsem tady už jednou Goetha. Ty dělá vždy jen a jen člověk.

autor: Vladimír Just
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Sestru se mi nikdy nepodařilo dočíst. Citlivého člověka jsem poslechla až do konce.

Iva Jonášová, šéfredaktorka Radia Wave

citlivy_clovek.jpg

Citlivý člověk

Koupit

Nový román českého básníka, prozaika, překladatele a publicisty, ve kterém se prolínají groteskní a tragické prvky a který vypráví příběh ze žhavé současnosti. Jáchym Topol získal za tento titul Státní cenu za literaturu.