Vladimír Just: Vlaštovky čili hirunďata

Ty se k nám do stodoly vrátily, jak jsem už řekl, po třech hubených letech. Ale zato tu letos při konečně normálním jaru a létu, střídavě deštivém i teplém, studeném i vederném, stačily vyvést celkem tři vlaštovčí generace. Dvě po sedmi a jednu po čtyřech kusech.

Čtěte také

Vladimír Just: Krize, Komenský a vlaštovky

Dohromady obohatily zdejší šumavskou faunu o osmnáct malých hirunďat – a jakoby mávnutím proutku zmizela z bezprostředního okolí mračna much a komárů. Díky, holky! Bylo mi hned ale jasné, že minulé hnízdo, jakési 3+1 bez příslušenství, vlaštovkám letos nebude stačit. Nejprve si tedy zmodernizovaly, rozšířily a vystlaly starší hnízdo (bezpečné místo nalézá On, Ona je pak vystýlá láskou a stébly: mimochodem, víte, že samičky, samy disponující trošičku kratším ocasem, si vybírají samce právě podle jeho délky?).

Pár si své apartmány vybudoval na trámu pod stropem přímo nad mou hlavou. A pak mě tentýž pár ve chvílích odpočinku pronikavě shora pozoroval. Kontroloval, zda se dole neulejvám a píšu. A hlavně, zda o nich píšu pravdu. Pro jistotu tu proto hned prohlašuju, že to s tou délkou ocasu jako známky samčí kvality nebylo z mé hlavy, to byl citát.

Čtěte také

Vladimír Just: Jak Jiřina porazila Leoše

Jelikož byl zakladatelský pár letos zřejmě v lásce při chuti, pro další generace si musel vystavět – co vystavět, s corbusierovskou smělostí vyklenout – další hnízdo: vlastně jakousi shora seříznutou misku, vlaštovčí zlatý grál, přilepený slinami a hlínou kolmo na trám. Jak jim to bez jakékoli opory mohlo celé léto ve vzduchu vydržet, nechápu.

Teprve teď, čtrnáct dní po jejich odletu, na štaflích zblízka zkoumám celou tu architektonickou genialitu: malta jejich slin spolu s hlínou a stébly vytvořila malý zázrak – obě hnízda hravě unesla sedm hladových krků, a v noci se tam vešli všichni i s rodiči. Po dvou týdnech rodiče sedmerčata aspoň přes den z hnízda vyhnali, další týdny je ještě strmými nálety střemhlav krmili mouchami rovnou do huby (tak úžasnou leteckou akrobacii – na rozdíl od vojáků nejen efektní, ale i užitečnou – by nesvedla ani nejelitnější letka NATO).

Čtěte také

Vladimír Just: „Antikundera“ a „Antihavel“

Pak už se malá hirunďata musela o sebe postarat sama, zatímco rodiče seděli na dalších vejcích. A pak ještě na dalších. Postupně vylétali z hangáru všichni, na mezipřistávací linky telegrafních drátů, ale také na odpočívací rampu jednoho mého klacku. Ten jsem se pokoušel už někdy v červnu halabala hodit za vrata, on ale zůstal trčet ve vzduchu na vratech a než jsem ho stačil sundat, hirunďata si ho přes léto zamilovala jako nejoblíbenější místo (znovu jsem si ověřil, že nejužitečnější věci dělám z lenosti, aniž je plánuju – a naopak).

A pak jednoho dne jako na povel zmizel celý klan směr Alpy. Jen mi bylo divné, že čtyři poslední malí letečtí akrobati – v té době už šikovní jako jiní – létali setrvačně několik večerů do prázdného hnízda i poté, co ostatní odlétli. Pak zmizeli i oni. Doufám, že svou mateřskou letku za pár dní dohonili – a snažím se vypudit z hlavy temné varianty. Například, že se mezitím stali potravou orla či jestřába, anebo, což je asi nejhorší varianta, že je rodiče neshledali způsobilé letu do jižní Afriky a vědomě je tu nechali na pospas osudu. Příroda je krutá.

Čtěte také

Vladimír Just: Léčba paměti podruhé

Ale zato, jak věděl už Goethe, nikdy nelže. Nikdy nepředstírá a má vždy a ve všem pravdu (jen tu její pravdu neumíme našimi ubohými digitálními morseovkami dodnes přečíst). Ten, kdo se vůči přírodě naopak vždy a ve všem neomylně mýlí, je člověk. A nejvíc se mýlí, když si myslí, že ji ovládá, že má nad ní vrch.

Nechci však končit temně: a tak než večer usnu, představím si, kde asi teď ta moje hirunďata, doufám, že už kompletní, jsou. Už dávno přelétla Mahlerova mystická jezera, Brenner, jižní Tyrolsko – a snad už mají pod sebou severní africké břehy. Tak holky, v dubnu zase na viděnou!