Vladimír Just: Jak Jiřina porazila Leoše

Umělecky náročný hraný dokument – nebo dokumentární drama? – Viktora Polesného Past o Jiřině Štěpničkové, uvedený nedávno na ČT 1, lámal v půli února rekordy sledovanosti: dívalo se na něj přes 1 milion 85 tisíc diváků.

Čtěte také

Vladimír Just: O objevech

A porazil dokonce i bombasticky ohlašovanou premiéru nové řady SuperStar na Nově. Měřeno, pravda, trochu pochybným kritériem sledovanosti, nová hvězda SuperStar Leoš Mareš, pro mne odedávna spíš symbol bulvární podbízivosti, prohrál souboj o diváky s noblesní dramatickou umělkyní, prvorepublikovou hvězdou divadla i filmu, Jiřinou Štěpničkovou. A to proto, že za ní, na rozdíl od létavic a létaviček pěveckých soutěží a estrád, stál opravdový, strhující životní příběh.

Příběh herečky, jíž jen proto, že chtěla odejít ze zadrátované země za svobodou, komunisté v letech 1951 – 1960 v jejím umělecky nejplodnějším věku ukradli deset let tvůrčí práce. A na stejných bezmála deset let zároveň ukradli matce čtyřleté dítě. Obě ztráty jsou nenahraditelné, a nikdy nebude dost děl, jež budou podobné příběhy dalším a dalším generacím vyprávět. Ale málo platné, na úspěchu televizního „sukcesu měsíce“ měl lví podíl i výběr herců.

Čtěte také

Vladimír Just: Léčba paměti podruhé

Zuzana Stivínová umí každý patos zcivilnět a tím i lidsky vysvětlit počínání velké heroiny: silným zážitkem byla všechna střetnutí s jejím estébáckým protipólem, brutálním vyšetřovatelem Doubkem. Igor Orozovič tu ztělesňoval reálně existujícího vyšetřovatele, který byl pro svou surovost sám vyšetřován a skončil na čas ve vězení, odkud ale takřka obratem přehupkal na svobodu o mnoho let dřív než oběti, které tam předtím posílal.

A málokdy vidíme na obrazovce v dětské roli něco tak bezelstně odzbrojujícího a bez patosu obžalovávajícího nelidskost režimu, jako byl čtyřletý Jiří Štěpnička v podání Adama Vojtka.

V Polesného díle samozřejmě nebylo a nemohlo být řečeno všechno (větší pozornost by si zasloužil například jedovatý šíp národní umělkyně Marie Majerové v podobě denunciační povídky z roku 1954 Staršina Gavel se svým synem, jíž pomohla tato bezcharakterní dáma eliminovat množící se žádosti několika poctivců o milost pro velkou herečku). To podstatné však naštěstí zaznělo. I včetně čtyř kolegyň, požadujících pro herečku nejvyšší trest, ale i včetně těch, kteří se štvanice na ni odmítali zúčastnit.

Čtěte také

Vladimír Just: Léčba paměti s Jiřím Sozanským

Přesto se tu vyskytl jiný, obecný problém, platný nejen pro tento snímek. Do jaké míry je legitimní, táži se a neznám odpověď, když autor, který používá kromě fiktivních postav i postavy s jasně čitelným reálným předobrazem (například postavu Evy, rozuměj Štěpničkové kolegyně Vlasty Chramostové), do jaké míry může takový autor hýbat s časem i reálnými postavami?

Eventuálně podsunout jim k zvýšení dramatického účinu něco, co v dané době neučinili, ba učinili pravý opak? Vždyť právě Chramostová to byla, kdo v reálu jako nováček přebíral za Štěpničkovou její poslední menší role (Žofka v Husovi, císařovna Barbora v Roháčovi), ale ve filmu je předvedena jako ochotná sice, ale oproti Štěpničkové přece jen neumětelská šmíra.

A zatímco reálná Chramostová krátce po procesu se Štěpničkovou spolupráci s StB prokazatelně odmítla, v našem filmu v době aféry spolupráci pod nátlakem přijala. Ve skutečnosti podlehla až na druhý pokus, pět let po procesu. A jako jedna z mála se v pamětech z tohoto pozdějšího upsání ďáblu vypsala, přiznala – a omluvila. Což mnozí jiní nedokázali tehdy, a jak je vidět, nedokáží ani dnes.