Vladimír Just: Léčba paměti s Jiřím Sozanským

Slovo zapomnění jako pojmenování éry je pro toto období dokonce výstižnější, než od počátku matoucí hra s pojmy jako „normálnost“ či jindy „konsolidace“. Ty patří mezi pojmy zastírací: záměrně vypouštěná verbální mlha měla zakrýt nedávno žitou skutečnost let šedesátých, líčených jako rozvrat a zejména pak čerstvý zážitek okupace.

Čtěte také

Vladimír Just: Je to o lidské hlouposti?

Tyto pojmy vidí fakta z referenční perspektivy moci, nikoli z perspektivy ovládaných. Příkazem dne nebyla normálnost, ale zapomnění. Toto řízené kolektivní zapomnění, toto celonárodní písemné potvrzení, že okupace nebyla okupací, vypuklo hned na prahu „normalizace“ povinnými prověrkami téměř všeho práceschopného obyvatelstva (u straníků se to nazývalo „výměna stranických legitimací“, u nestraníků „pracovní pohovory“).

Následovaly další rituály loajálnosti, jako byla tzv. anticharta, kdy se vyžadovalo zapomenout dokonce na vlastní čtenářskou gramotnost a písemně odsoudit text, který nikdo nečetl. Zapomenout na to, že tu byla nějaká 60. léta, vlastně znamenalo propad do let padesátých.

Stejně jako dnes začíná být příkazem dne u řady historiků, komentátorů i nejvyšších ústavních činitelů zapomenout na samu nenormálnost normalizace, popř. vraždy obyvatel z let 1968-1969 převyprávět jako dopravní nehody. 

Čtěte také

Vladimír Just: Dvě nesouvislá výročí?

Už před padesáti lety se ovšem gumování paměti, jež komunisté naordinovali národu svým Poučením z krizového vývoje, beze zbytku nepodařilo. Zůstaly tu ostrůvky neoficiální nebo „šedozónní“ kultury (malé scény, studiová divadla, nová hudba, písničkáři, rockeři), jež si kontinuitu s 60. lety udržely. Zde se řízená ztráta kolektivní paměti nekonala. A proto mohly nezávislé osobnosti po listopadu 1989 bez názorových kotrmelců (nikoli tedy podle oblíbeného hesla „kotrmelci ke krmelci“) vplout do nových poměrů.

Jednou z těchto vzácně kontinuálních osobností, umanutě nám připomínající stíny naší vlastní minulosti, je výtvarník a autor řady nádherných, knih Jiří Sozanský. Umělec, který se nebojí velkoformátového patosu, a přesto nikdy neskončí ve výtvarné frázi.

Nedávno byl parlamentem navržen na cenu k 28. říjnu, ale na rozdíl od jiných předem odmítl převzít ji z rukou nekulturního prezidenta, jenž vyznamenává vedle významných osobností pravidelně i popové sloupy normalizace. Kromě „site specific“ akcí z Terezína nebo z bolševického lágru Vojna, zůstává Sozanského trvalým vkladem a vpádem do české kultury zapomínání právě váchalovské médium velkoformátové knihy.

Čtěte také

Vladimír Just: O anglonátěrech

Loni to byl palachovský Rok zlomu, připomínající trapně rychlé smíření většiny veřejnosti s okupací jen chvíli poté, co si tatáž veřejnost otřela slzu po Janově pohřbu (slovy básníka „K výkazu ztrát / Připište sebe / Že jste jen couvali / Mlčky a kvapně / Zato když brát / Chtěli vám nebe / Že jste jim kejvali / Bože, tak trapně“).

A od října je tu nová kniha Jiřího Sozanského a spolupracovníků, ta shrnuje jeho celoživotní téma kolektivního zapomínání – Amnézie. Stejnojmenná výstava v Obecním domě, vůči níž se stát, ministerstva i město zachovaly neomluvitelně skrblicky, našla ve velkoformátových asamblážích, kolážích a kresbách společného mravního jmenovatele pro Jana Zahradníčka, Miladu Horákovou, Záviše Kalandru, Josefa Čapka, Emila Fillu, Jana Palacha, Ivana M. Jirouse i Václava Havla.

Výstava probíhá od 16. října do poloviny ledna. Kdo jste tam nebyli, všeho nechte a běžte se podívat: to je to nejmenší, co můžete udělat pro splacení dluhu, jejž máme vůči jmenovaným osobnostem.