Vladimír Just: Dvě nesouvislá výročí?

Říká se, že teprve Goethovým (a Schillerovým) Výmarem si prožily německé země svou, 300 let opožděnou, kulturní renesanci.

Čtěte také

Vladimír Just: Samý Filint a žádný Alcest

Ale namísto podobných obecných soudů a ukládání epoch do zasklených vitrín, výročí každého klasika nejlépe uctíme tím, že si ho znovu přečteme (eventuálně zahrajeme v divadle). Že se skutečně zamyslíme nad tím, co dnes znamená Goethovo evropanství, co dnes goethovská „světová literatura“, co znamená jeho odpor proti vědeckému hnidopišství, jež se stará o tečku nad „i“ a ne o smysl věty.

A jeho tažení proti probouzejícím se démonům nacionalismu a národovectví, proti náboženským a stranickým fanatismům všeho druhu. „Jakmile chce básník působit politicky, musí se oddat nějaké straně, a učiní-li to, je jako básník ztracen; musí říci sbohem svému svobodnému duchu a přetáhnout si místo toho přes uši čapku zabedněnosti a slepé nenávisti.

Básník bude jako člověk a jako občan milovat svou vlast, ale vlastí jeho tvorby je dobro, pravda a krásno, jež není vázáno na žádnou konkrétní provincii. A co to znamená milovat svou vlast? Jestliže básník celý život usiloval bojovat proti předsudkům, odstraňovat úzkoprsé názory, osvěcovat ducha svého národa, očišťovat jeho vkus a zušlechťovat jeho smýšlení: co lepšího měl činit, jak působit vlastenečtěji?“

Čtěte také

Vladimír Just: O ceně anticen

Máte pocit, že tato slova se zrodila v roce 1832 – anebo 2019? A co tyto 200 let staré postřehy o naší dnešní nenažranosti a antropocentrismu: „Člověk považuje sama sebe za jediný cíl stvoření. Zmocňuje se rostlinného i zvířecího světa, a polykaje ostatní tvory jako vhodnou potravu, poznává svého Boha a velebí jeho dobrotivost. Krávě bere mléko, včele med, ovci vlnu a dávaje věcem účel prospěšný sobě, domnívá se, že k tomu účelu byly také stvořeny.

Nechť si dál uctívají tohoto Boha, já se však modlím k tomu, který vložil do světa tolik tvořivé síly... Neboť i Slunce je zjevením Nejvyššího, a to tím nejmocnějším... Modlím se v něm k světlu a plodivé síle boží, jíž jedinou žijeme, jednáme a jsme, a všechny rostliny a zvířata s námi.“

Ve vztahu k přírodě, jíž se cítil být součástí, nikoli pánem, předstihl Goethe dobu o několik století. A teprve to naše, jež pilně pracuje na záhubě všeho živého, mu dává, byť opožděně, za pravdu.

A do třetice se mi Goethe před několika dny vybavil v souvislosti s jiným výročím. Letos v srpnu uplynulo přesně 20 let od blokády Trojmezenského pralesa v oblasti Plešného jezera.

Čtěte také

Vladimír Just: O baroku jako lásce

Blokádu nevyhlásili žádní „ekologičtí aktivisté“, jak tehdy i dnes oblíbenou zkratkou mystifikují veřejnost média; k mírumilovné občanské neposlušnosti vyzvalo pět významných přírodovědců a lesních odborníků, z nichž bohužel už dnes žije jediný. Zasluhovali by si proto postavit stejně vysoký pomník, jaký ční nad jezerem k poctě Adalberta Stiftera, neboť zachránili prales, v němž, slovy Stifterovými: „Bije srdce lesa“.

Dnešní výbuch zeleně v místech blokády jim dodatečně dává za pravdu. Kůrovec řádí všude jinde, než zde. Tehdy jsem byl i já laik, stejně jako ti přírodovědci, ze situace zoufalý. A tak jsem napsal dopis řediteli sousedního Bavorského národního parku dr. Biebelrietrovi, k němuž jsem s obdivem vzhlížel, aby mi přiblížil jejich koncepci.

A on mi odpověděl: „Všechno se více či méně dá ohnout, všecko kolísá a dá se s tím více či méně smlouvat; příroda však nerozumí žertu, příroda vždycky má pravdu, a chyb a omylů se o ní dopouští vždy člověk.“ (Eckermann: Rozhovory s Goetherm, 1829). To, že její pravdu, např. že odmítá smrkovou monokulturu, neumíme přečíst, není její chyba.