Vladimír Just: O baroku jako lásce

Láska je snad poslední věcí na tomto skrz naskrz zbilbordelizovaném světě, o níž nelze spekulovat v kategoriích „výhodné – nevýhodné“, „náklady – výnosy“. Láska je z definice nelogická, tak jako je nelogická – odejmeme-li z ní právě lásku – sama podstata vánoční i velikonoční radostné zvěsti (tvůrci Evangelií by dnes za početí z panny i zmrtvýchvstání syna dostali nejspíš od sisyfovců bludný balvan).

Vladimír Just: O povstá/vá/ní

O nás Češích se říká, že neradi vzdorujeme (a když už, tak radši vtipem nebo divadlem). A že neradi rebelujeme přímou akcí, se zbraní v ruce.

Láska se neptá po výnosech a benefitech – sama láska (k čemukoliv!) je totiž výnosem a benefitem. Čím víc jí dáme, tím víc jsme se obdarovali. A to platí i pro lásku ke krajině. Nikdo už nespočte hodiny, měsíce a roky, věnované stovkám článků i prochozených kilometrů, které jsem kdysi nelogicky věnoval – já, laik a teatrolog – například Šumavě, kde před 20 lety vrcholila bitva o to, zda se k ní chovat jako k lesní plantáži nebo k národnímu parku.

Teprve dnes, kdy na Březníku vidím ten totální triumf přírody nad plantážníky, ty miliony zelených semenáčků a úplně zdarma založených různověkých porostů (i 5000 stromků na hektar), kdy kalamita tisíciletí, jíž nám tu léta hrozili, zuří na jejich monokulturních plantážích všude jinde než na centrální Šumavě, teprve dnes nahlížím, že to snad nebyla úplně donkichotská práce.

Nebyla to totiž práce, ale láska. Dáme-li lásce čas, pozornost, soustředění, obětujeme jí rychlost a pohodlí (dvě velké bohyně dneška) – a investujeme do ní námahu, spojenou třeba s jejím zdlouhavým pěším dobýváním bez různých přibližovadel, jež nám znemožňují jí skutečně vidět – už jen tím jsme se obdarovali.

Vladimír Just: O mediální devastaci debat

Nedávno mě v rádiu zaujal výrok bývalého ministra, dnes už jen občana a uznávaného odborníka.

Takový hrabě František Antonín Špork se musel hodně zruinovat i zesměšnit v očích jiných aristokratů, po nichž nic nezbylo, když před třemi sty lety do kousku podkrkonošské krajiny, rozpůlené ještě mladým a nevýbojným Labem, investoval veškerou energii, invenci a čas, aby vybudoval zázrak, zvaný KUKS. Levý břeh karneval, zábava, lázně. A pravý břeh soustředění, ticho, kontemplace, stálá připomínka konce našich karnevalů – věčné světlo, hrobka, andělé žalostné i blažené smrti. A nad tím špitální pomoc potřebným a umírajícím – ano, i zraněným běžencům, prchajícím z blízkých i vzdálených válek.

A před Alliprandiho chrámem Nejsvětější Trojice díky geniálnímu Braunovi dvakrát dvanáct dívek, dvanáct podob nás samých – vlevo slunce, vpravo stín. Vlevo to lepší v nás (počínaje vírou, nadějí, láskou a konče střídmostí), vpravo to odvrácené, co před světem skrýváme: lakomství, závist, pomluva: fake-news! A mezitím často jen malý rozdíl.

Vladimír Just: O dírách v paměti podruhé

Kolektivní paměť je věc ošidná. Je totiž přísně výběrová. Jsou v ní stopy trvale fixované, znovu a znovu pro jistotu pečlivě obnovované.

Vidíme dvě ženy a zrcadlo. Ta vlevo, Moudrost, má dvě tváře – zadní je obrácena do minulosti, přední, poučená minulostí, se nebojí zrcadla sebepoznání. Ta žena napravo, s dnes módní anténou šeredného drdolu, se také vzhlíží v zrcadle, totéž gesto, jenže bez sebereflexe: vidí v zrcadle sebe jako opici: Smilstvo. A šlape po knihách, pohrdá věděním. Jako jím pohrdali ti, kdo Šporkovi v noci přepadli lázně, rozbili tiskárnu, zničili Filosofický dům a desetitisíce spisů. Jak katolických, tak protestantských: obojí je totiž baroko (nezapomeňme že největší skladatel baroka, korespondující si z Lipska se Šporkem, byl protestant).

Kuks, včetně kamenného představení Braunova Betlému, moderní Křížové cesty i živého dnešního divadla, je vedle Šumavy další krajina mého srdce. Člověk tu z lásky duchovně zhodnotil krajinu. Dnešní multimilionáři a magnáti, co řídí státy jako firmu, nesahají bláznivému baroknímu magnátovi a disidentovi ani po kotníky. Co po nich za 300 let asi tak zbyde?