Vladimír Just: O dírách v paměti podruhé

22. listopad 2018
Památník obětem kadaňského incidentu na místním hřbitově

Kolektivní paměť je věc ošidná. Je totiž přísně výběrová. Jsou v ní stopy trvale fixované, znovu a znovu pro jistotu pečlivě obnovované.

Stopy kolektivně sdílené, jimiž se jako společenství „stvrzujeme“. Existují v ní však také stopy zaváté, uměle vytěsňované do kolektivního nevědomí, do kolektivního „stínu“. V něm je zasuto všechno, o čem nechceme nic vědět – a když nám to někdo připomene, nemáme ho rádi. Vždyť ruší příjemnou, slunnou, pospolitou stranu naší existence.

Jenže už Jung věděl, že bez vytažení věcí ze stínu na světlo reflexe nelze bez újmy na duši žít, protože teprve na světle můžeme na věcech něco měnit, přinejmenším si je přiznat, ne-li jejich následky napravit. V nevědomí se nedá korigovat nic.    

Vladimír Just: O dírách v paměti

Výstava "Paměť národa" na Letné, pod bývalým Stalinovým pomníkem

Neustále slyším Jobovy zvěsti stran nulového povědomí nejmladší generace o našich nejnovějších dějinách.

Krásnou materií pro podobné úvahy jsou letošní oslavy stoletého výročí republiky. V médiích tištěných i elektronických bylo probráno už snad všechno. T. G. Masaryk se stal určitě nejcitovanějším jménem roku, a bylo jen dobře, že konečně zazněla i další jména (Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Karel Kramář, Antonín Švehla).

Marně jsem však v celé té informační explozi hledal jednu tragickou událost z prvních měsíců mladé republiky. Událost, která předznamená i její pozdější zánik, v důsledku pozdě léčeného vředu multinárodnostní republiky, kterým byla bezmála třiapůlmilionová německy mluvící – nikoli však od počátku spoluvládnoucí - „menšina“. Marně jsem událost hledal i v jinak záslužné sérii České televize Průšvihy První republiky, moderované vtipně a s nadhledem Martinem Myšičkou – ačkoli tam stoprocentně patřila.

Mám na mysli osudové datum 4. března 1919, kdy bylo v Kadani a v dalších německojazyčných městech kulkami československé armády postříleno (v Kadani na náměstí mimo jiné i z kulometu) celkem 54 neozbrojených německých civilistů, včetně několika žen a dětí. Tímto nešťastným způsobem byla totiž „rozehnána“ demonstrace místních občanů, protestujících proti zákazu jejich účasti na volbách do vídeňského Národního shromáždění.

Vladimír Just: Magická Praha prodejná

Turisti před orlojem

Hrozně rád cestuji, a to nejradši vlakem. Tam jsem toho v poslední době nejvíc přečetl - a píšu v něm i tuhle úvahu.

Demonstrace zprvu pokojná, později prý z davu vylétlo pár kamenů. Československé úřady tuto demonstraci – i její cíle – vyhodnotily jako separatistický akt, rovnající se fakticky vzpouře proti nové republice. To lze plně pochopit. Nicméně způsob „řešení“ problému – při souběžném nepřizvání „našich Němců“ k spoluvládnutí v novém státě - se ukázal být poněkud nešťastný.

Na jedné straně stál neozbrojený dav, na druhé kulomet. To prostě není dobrý začátek, to není podaná ruka jakkoli nám nepříjemnému spolubydlícímu k budoucímu soužití ve společném domě. To je zkrátka a dobře demonstrace síly. (Ta ruka, budiž spravedlivě řečeno, nakonec podaná byla, ale až mnohem později, bohužel v úplně jiné situaci.) Stejná demonstrace síly, jako třeba o pár měsíců později protiprávní zábor Stavovského divadla.

Léta jsme se učili, že „Masaryk nechal střílet do dělníků“ (Radotín, Duchcov, Frývaldov). Dneska ale víme, že to byl tendenční nesmysl, „fake news“, a to fakticky i funkčně. (odpovědný za incidenty i zraněné byl maximálně ministr vnitra, Masaryk nedokázal zabránit, ač i s tím vášnivě nesouhlasil, ani zmíněnému násilnému záboru Stavovského divadla). Krvavý 4. březen 1919 v Kadani a okolí bohužel do našeho povědomí dosud nedorazil, zůstal ve stínu. Škoda.

Spustit audio
autor: Vladimír Just