Vladimír Just: O dírách v paměti

19. říjen 2018
Výstava "Paměť národa" na Letné, pod bývalým Stalinovým pomníkem

Neustále slyším Jobovy zvěsti stran nulového povědomí nejmladší generace o našich nejnovějších dějinách.

Tedy o těch živých kapitolách novější historie, které prokazují svůj vliv – v dobrém i ve zlém – i na dnešní českou společnost. Ta se s nimi, zdá se, pořád nedokáže vyrovnat. A uměle udržovaných černých děr v kolektivní paměti dokáží mistrně využívat a získávat na nich politické body nejrůznější nahnědlí či narudlí šíbři a vysoce postavení profesionální lháři.

Ti i oni si dobře žijí podle zlatého pravidla: nevzdělaným se lépe vládne. Dá se říci, že tato černá díra paměti spoluurčuje dodnes veřejný prostor. Od aktuálních volebních preferencí až po stav publicistiky i politiky, středo- i vysokoškolského vzdělání a celkové úrovně veřejné debaty v médiích.

Vladimír Just: Magická Praha prodejná

Turisti před orlojem

Hrozně rád cestuji, a to nejradši vlakem. Tam jsem toho v poslední době nejvíc přečetl - a píšu v něm i tuhle úvahu.

Proto jsem uvítal iniciativu Paměti národa, sdružení Post Bellum, Ústavu pro studium totalitních režimů a České televize, institucí, jež zaštítily mimořádně záslužný intermediální výstavní projekt stalin.pametnaroda.cz v magických prostorách před i pod bývalým generalissimovým pomníkem.

Pravda, historický hnidopich by mohl k akci „u Stalina“ na Letné vznést i některé výhrady. Například k období tzv. divokého odsunu, který expozice Svědectví i Obrazy shodně interpretují pouze jako spontánní výbuch pouličního násilí vůči německým civilistům. Což byl průvodní jev bezprostředně poválečných reakcí na předchozí zvěrstva nacistů, typický i pro jiné země: zlé reakce plodily zlé činy.

Ovšem českou přidanou hodnotou, kterou obě expozice pomíjí, byly popravčí akce pravidelných československých jednotek mimo velká města (Postoloprty, Levonice, Horní Moštěnice), jimž padly za oběť stovky a stovky civilistů, mezi nimi žen a dětí, včetně zblízka do hlavy střílených nemluvňat (Švédské šance).

Ranní úvaha Vladimíra Justa: O úpadku kritického myšlení

Nová posluchárna ČVUT v Kladně

Už řadu let se nejrůznější vzdělanostní výzkumy českých studentů shodují v jednom: není to kvantum znalostí, v čem oproti jiným zemím zaostáváme.

Ale chápu, že se do expozice nemohlo vejít všechno. A zaplaťpánbu, že to hlavní bylo řečeno. Navíc se tu každé všední dopoledne až do 9. prosince budou střídat i žáci školou povinní, což je jistě dobrá zpráva pro budoucnost.

Jenže nikoli přesto, ale právě proto by na ústředních panelech před vchody do expozic nemělo docházet k nemilým faktografickým chybám. Ta, která mě nejvíc fackovala, týdny po zahájení výstavy, jíž odborně zaštítily zmíněné renomované české instituce (Werich by řekl: „Dva zámky plné historiků“! ), se skvěla na panelu těsně před vchodem do expozice Obrazy: Stalinův pomník – údajně za účasti samotného N. S. Chruščova – byl prý odhalen v roce 1952. Že by tedy ještě za života diktátora?

Tohle není jen nemilý překlep v datu o dva a čtvrt roku. Tím se na příslušném panelu před vchodem do expozice mimoděk zakrývá kontext události, důležitější než událost sama i než to či ono datum: důležitá zpráva o celém období – i o nás. Totiž otřesný fakt, že v roce 1955, kdy už Moskva odhalovala Stalinovy zločiny, jsme my v Praze teprve odhalovali zločinci pomník. Oni kult, my pomník.

Ranní úvaha Vladimíra Justa: O promiskuitě slov

růže

Shakespeare, jak známo, vkládá své Julii do úst kratičkou sémiotickou úvahu o růži. „Co do jména?“ - ptá se Julie. „Vždyť co růží zveme, jinak nazváno vonělo by stejně.“

To mluví za vše. To je podstata informace, vážení osvětáři. Silný příběh o nás, který by měl šanci, aby si ho studenti vtiskli do paměti - spíš než nějaké biflování letopočtů bez kontextu. Nebude-li jim vysvětlováno pozadí podobných letopočtů, budou to pro ně mrtvá hausnumera.

P.S. Můj příběh se Stalinem má zatím smutnou pointu. Upozornil jsem na chybu v letopočtu pořadatele (starší paní mi dala za pravdu – no jo, vždyť já vlastně pamatuju, bylo to někdy v květnu 1955, bydlela jsem kousek odtud!). A slíbila věc hlásit výš.

Šel jsem spokojeně domů a v duchu se ovšem ptal, co dělali všichni ti historici a účastníci vernisáže, píšící následně o expozici do LN i jinam, že si toho nevšimli, ale budiž, stane se... Pro jistotu jsem se však šel za čtyři dny na panel znovu podívat – falešný letopočet tam strašil dál, jako by se nechumelilo. I s chybějícím komentářem, který měl být zapamatovatelným jádrem informace. Pak se té mládeži ovšem divte...

Spustit audio
autor: Vladimír Just