Ranní úvaha Vladimíra Justa: O úpadku kritického myšlení

V tom spíš vynikáme. V čem zato trvale nevynikáme, je schopnost samostatného kritického myšlení, kritického čtení a uvažování v souvislostech.

Ranní úvaha Vladimíra Justa: O promiskuitě slov

Shakespeare, jak známo, vkládá své Julii do úst kratičkou sémiotickou úvahu o růži. „Co do jména?“ - ptá se Julie. „Vždyť co růží zveme, jinak nazváno vonělo by stejně.“

Není divu! Čtu-li například v učebnici, že v posledních svobodných, demokratických parlamentních volbách v květnu 1946 dostali komunisté nějakých 38 procent hlasů, pak to svědčí o nulové schopnosti uvažovat kriticky v historických souvislostech.

Nazvat totiž „svobodnými“ a „demokratickými“ volby, z nichž byla předem eliminována nejsilnější strana v historii samostatného českého parlamentarismu, totiž Republikánská strana českého venkova, tak zvaní agrárníci – a notabene volby, jež už předem likvidovaly sám pojem opozice, neboť jejich výsledkem nesmělo být standardní rozdělení moci mezi vládu a opozici, nýbrž jednotná vláda Národní fronty – nazvat takovou kamufláž svobodnými parlamentními volbami může jen někdo, kdo neumí kriticky číst dobové slogany. 

Kriticky číst události, informace a slogany znamená především rozlišovat. Použije-li dnes vysokoškolský student jako relevantní zdroj nedoloženou informaci z Parlamentních listů, a vedle ní klade jako rovnomocný zdroj stránkově doložený citát z politologické studie Jaquesa Rupnika, nestojí tu, jak on se domnívá, názor proti názoru, ale zmatení dvou úrovní zdrojů a ztráta rozlišovacích schopností.

Ranní úvaha Vladimíra Justa: Válka slov

Letošní šumavská zima se vydařila. Adventem počínaje a březnem doufám ještě nekonče.

Dá se tedy zobecnit, že pojmy „kritika“ a „rozlišování“ se z větší části překrývají. Jedno neexistuje bez druhého. Umíte-li sebelépe rozlišovat ve smyslu třídit, klasifikovat, klást věci vedle sebe, ale postrádáte-li kritický spár a nadhled, budete mít sice pověst chodící encyklopedie, ale také dost možná některého z učených vojenských blbů z Haškova Švejka. A bez špetky kritické skepse skočíte každému demagogovi na první špek.

A můžete být naopak kritický jako břitva, není-li vám dána schopnost rozlišovat (třeba důležité od nedůležitého, vážné od ironického), jste na nejlepší cestě skončit jako fanatik jedné pravdy, Savonarola některé webové bubliny. A chopí-li se vás zručný „šíbr“, můžete to v obou případech dotáhnout až na pěstebního inspektora nějaké významné trollí farmy. Nebo politické partaje. Tam i onde totiž je kritické myšlení pomalu sprosté slovo.

V tomto ohledu ovšem – jako v řadě jiných – ryba smrdí od hlavy. Výjimečně přitom nemířím prstem na Hrad, ale na mainstreamová média, především na všechny televize. A to z více než čtvrt stoleté perspektivy.

Vladimír Just: Ranní trollí úvaha

Pamatuju doby, kdy dnes často skloňovaná slova jako fake news, hoax nebo dezinformační web nikomu nic neříkala, tím méně aby z těchto slov šel strach.

V prvních letech svobody, ještě než se naše televize tak říkajíc rozkoukaly a zařídily pro sebe, se s politiky běžně střetávali filosofové, filologové, ekologové, básníci, kritici, odboráři i faráři – zkrátka nezávislí lidé různých názorů i profesí, s jedním společným jmenovatelem: nepobývali na obrazovce proto, aby byli v nejbližších volbách znovu zvoleni. Ale aby nabízeli divákům různé – kritické - úhly pohledu. Tak jak je to běžné u našich západních sousedů.

Z našich televizí však vymizel žánr kritické reflexe jako takový (reflexe politiky, kultury - a politické kultury). Veřejnoprávní televize například loni v prosinci naráz zrušila hned 6 (slovy šest) diskusních pořadů o kultuře a politice, od Divadla žije až po Souvislosti Jana Pokorného nebo Konfrontace Petra Fischera, pořadů rozličné úrovně i zaměření, jejichž společným jmenovatelem byl prvek kritické reflexe (ať už divadla, hudby, filmu nebo společnosti).

Dosud se statečně drží snad jen Historie.cs, Focus Václava Moravce a sestoupíme-li o pavlač níž až do suterénu, pak snad i Máte slovo! Míši Jílkové. Šest zrušených pořadů měl metodou pelmel nahradit (a samozřejmě, že nenahradil) pořad jediný: ArtZóna. Jinak v hlavních televizních vysílacích časech diskusních kritických pořadů o politice, kultuře a věcech veřejných debatují nadále s moderátorem především politici.

Vladimír Just: Magická Praha prodejná

Hrozně rád cestuji, a to nejradši vlakem. Tam jsem toho v poslední době nejvíc přečetl - a píšu v něm i tuhle úvahu.

To je naprostá degenerace kritiky jako nezávislé disciplíny, týden, co týden: herci píší recenze na vlastní představení! Je to zažraný mor českých mainstreamových médií, který už prorostl i do serverů internetových. V téhle situaci pak takový rozhovor Renaty Kalenské s herečkou Danou Kolářovou na Seznamu.cz působí jako hojivý balzám; bohužel je to i zde výjimka potvrzující pravidlo.

Modlím se, aby bacil českých televizí, jež dělají už dvě desetiletí týden co týden zdarma celoroční předvolební Píárko politikům, nenakazil i veřejnoprávní rádia, do jednoho z nichž právě mluvím. Tam totiž dosud cosi jako nezávislý kritický komentář politiky a kultury zůstává: musím to ale pro jistotu rychle zaklepat...