Ranní úvaha Vladimíra Justa: Válka slov
Letošní šumavská zima se vydařila. Adventem počínaje a březnem doufám ještě nekonče.
A říkám to najust pražským zimomřivům a zimomřivkám, žehrajícím na skandální fakt, že ačkoliv je zima, kupodivu mrzne. V jiných letech titíž zase bzuněli, že uprostřed zimy bylo léto, že vylétly zmatené mouchy, tu a tam se probral ze spánku ideově zcela dezorientovaný čmelák.
Ranní úvaha Vladimíra Justa: Ranní trollí úvaha

Pamatuju doby, kdy dnes často skloňovaná slova jako fake news, hoax nebo dezinformační web nikomu nic neříkala, tím méně aby z těchto slov šel strach.
Teď je na Šumavě modré, arktickým mrazem sežehnuté nebe a pod ním vzduch ostrý jako rampouch, rozpouštějící se při vdechu jako kostka ledu ve skotské. A nahoře na pláních jako dort nachystané moře sněhu a bílých stop, pro mne teď kolejí do nirvány. Na parkovišti šrumec, ale ujdu pár metrů, a jsem v lese sám. Říkám záměrně ujdu, protože nepoužívám běžky ale chodky.
Mou zatím poslední nirvánou byl výlet z Borových Lad na Knížecí Pláně, dříve Fürstenhut. Chtěl jsem znovu vidět magický pahorek se vztyčeným křížem, schwarzenberským heraldickým znakem a hřbitovem, pietně obnoveným hned po Listopadu bývalými obyvateli se solidární českou účastí.
Ano, nebyly tehdy jenom tunely, oposmlouvy, falešní sponzoři, Bamberky, Olova či jak se všechny ty skandály pánů Klause a Zemana jmenovaly; Knížecí Pláně jsou důkaz, že se děly v divokých devadesátkách i akce bohulibé). Zaniklá osada na samých hranicích s Bavorskem, zmiňovaná už v r. 1792, měla před sto lety 70 čísel, dvě hospody, faru, školu, poštu a 534 německy mluvících obyvatel, našich bývalých spoluobčanů.
Ranní úvaha Vladimíra Justa: Magická Praha prodejná

Hrozně rád cestuji, a to nejradši vlakem. Tam jsem toho v poslední době nejvíc přečetl - a píšu v něm i tuhle úvahu.
Dřívější tabulku, nabádající návštěvníky hřbitova ke klidu výslovným zákazem: „vodění psů a zapřádání politických sporů, zakázáno“, tuhle srandovní výzvu ke klidu jsem u hřbitova už nenašel.
Povážlivější je však to, že i na tak odlehlém místě pokračuje válka slov. Z česky i německy psané historie místa nějaká korektní ruka – německá to hádám, nebyla – vygumovala dřívější klíčový údaj, že totiž r. 1956 byl zdejší novogotický kostel naší chrabrou armádou vyhozen do povětří. A na desce u někdejšího průčelí chrámu čtu u poválečných let tento údaj: 1945 Vertreibung / Vyhnání. To české slovo „vyhnání“ čísi vlastenecká ruka vytrvale vyškrabává, netušíc asi, že to byl český politik, kdo je po válce ve svých výzvách k národu poprvé zavedl.
A na jiném konci pietního místa zase jiná ruka – tentokrát hádám asi ne naše - maže z českého textu slovo odsun. S obdivuhodnou dialektikou zakončila kdysi konflikt slov jiná cedule: 1945 – Vyhnání do Odsunu. Bohužel ani tuto ceduli jsem na kouzelném vrchu už nenašel. A tak se ptám, zda se tu někdejší válka slov nemění v jakési novodobé gumování historie.
Nejposlouchanější
-
Helena Albertová: Nelaskavé hry. Nejen náhoda svede hrdiny tragikomedie do zchátralé restaurace
-
Povídky Petra Borkovce, J. A. Pitínského, Dana Beka, Marie Škrdlíkové a dalších českých prozaiků
-
Džuniči Saga: Zpověď šéfa jakuzy. Syrový pohled do srdce japonského podsvětí a fungování tamní mafie
-
Matky a jejich děti. Poslechněte si povídky českých spisovatelů
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.